Michal Kováč: prezident, který bojoval za lepší budoucnost

 
Příběh nedávno zesnulého Michala Kováče ukazuje, že klíčové není to, jaké má prezident pravomoci, nýbrž jakou je osobností.

Michal Kováč vstoupil do politiky hned po listopadu 1989, a to jako poslanec federálního parlamentu za hnutí Veřejnost proti násilí (VPN) a ministr financí ve slovenské národní vládě. V roce 1991 se po rozpadu VPN přidal k Vladimíru Mečiarovi, když vstoupil do jeho strany Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS). Po volbách v roce 1992, po nichž Československo spělo ke svému konci, se Michal Kováč stal posledním předsedou Federálního shromáždění.

Mečiar se přepočítal

V únoru 1993 byl parlamentem zvolen prvním prezidentem samostatné Slovenské republiky. Do funkce ho navrhl premiér Vladimír Mečiar, jenž si zjevně myslel, že Kováč bude jen poslušnou figurkou. Brzy se však ukázalo, že se jejich světy zcela liší.

Vztahy mezi Michalem Kováčem a Vladimírem Mečiarem se narušily krátce po prezidentské volbě, když Kováč odmítal Mečiarův návrh na odvolání Milana Kňažka z funkce ministra zahraničí. Kvůli nejasnosti ohledně interpretace příslušného článku ústavy však prezident nakonec ustoupil a Kňažka odvolal.

Vztahy mezi Kováčem a Mečiarem se pak ještě více pokazily ve chvíli, kdy si prezident začal budovat svůj tým. Mečiar s nevolí a obavami sledoval, koho si zve Kováč ke spolupráci. Premiér prohlašoval, že se prezidentský úřad proměňuje v centrum opozice. Již v prosinci 1993 na mítinku před svými příznivci prohlásil: „Volbu prezidenta republiky jsme prohráli.“

K definitivnímu zlomu ve vztahu Mečiara s Kováčem přispělo zejména to, že prezident opakovaně odmítal jmenovat Ivana Lexu nejprve ředitelem Slovenské informační služby (SIS) a později ministrem privatizace, neboť mu nedůvěřoval. A to mimo jiné proto, že sám Mečiar mu naznačil, že Lexovým úkolem ve funkci ministra je naplnit stranickou kasu. Lexa nakonec stanul v čele SIS, ale až poté, co parlament v roce 1995 zbavil prezidenta práva šéfa tajné služby jmenovat.

Kováč se Mečiarovi otevřeně postavil na začátku roku 1994, kdy premiéra obvinil z konfrontační politiky, nevybíravých slovních útoků a šíření lží a polopravd. Prohlásil též, že Mečiar je schopný spolupracovat pouze s lidmi, kteří mu jsou nějak zavázáni. V podobném duchu se nesl i prezidentův projev přednesený v parlamentu v březnu 1994. O dva dny později vedl k pádu Mečiarovy vlády, protože poslanci pod dojmem prezidentova vystoupení v tajném hlasování premiéra odvolali. Tehdy ještě nikdo netušil, že to nejhorší teprve přijde.

Únos prezidentova syna

Jakmile se po vítězství ve volbách na podzim roku 1994 Mečiar znovu postavil do čela vlády, začal se mstít. Nejprve nastala tzv. noc dlouhých nožů, kdy Mečiarova klika v průběhu několika hodin ovládla všechny klíčové orgány a pozice ve státě. Poté, co v květnu 1995 nevyšel Mečiarův pokus odvolat prezidenta v parlamentu, následovalo srpnové násilné zavlečení jeho syna, Michala Kováče mladšího, do Rakouska. Všeobecně se má za to, že únos provedla SIS pod vedením Ivana Lexy, aby zvýšila tlak na prezidenta. V dubnu 1996 pak došlo k vraždě bývalého policisty Róberta Remiáše. Ten pomáhal korunnímu svědkovi Oskaru Fegyveresovi, který dosvědčil, že se na Kováčově únosu SIS podílela. Remiášovou vraždou vyvrcholilo temné období poloviny devadesátých let, kdy se Slovensko ocitlo v izolaci od demokratického světa.

V roce 1998 Vladimír Mečiar kauzu znovu rozdmýchal, když coby zastupující prezident (po vypršení Kováčova volebního období nebyl dlouho zvolen jeho nástupce) amnestoval činy spjaté s únosem prezidentova syna.

V roce 2012 vynesl soud cynický rozsudek, že se Michal Kováč musí bývalému šéfovi SIS Ivanu Lexovi omluvit za výroky na jeho adresu. Ještěže Nejvyšší soud rozsudek zrušil. Věc se vrátila k okresnímu soudu, a Lexa nakonec žalobu stáhl.

Fico strážcem Mečiarova dědictví

Zrušení Mečiarových amnestií týkajících se únosu Michala Kováče mladšího se jeho otec nedožil. „Věřil jsem, že konečně už tento parlament najde odvahu a projeví silnou vůli napravit to, co se napravit dá,“ řekl exprezident Kováč v roce 2012, ještě v čase vlády Ivety Radičové. Zrušení zmíněných amnestií, k čemuž je potřebná ústavní většina, však i nadále blokuje Robert Fico se svou stranou Směr.

Můžeme za tím vidět tři základní důvody. Za prvé, Fico přebral značnou část někdejších voličů HZDS a zrušením amnestií by riskoval jejich ztrátu, neboť by de facto ponížil jejich někdejší ikonu. Za druhé, ekonomicky silné a vlivné osoby z Mečiarova okolí přešly k Ficově straně Směr a nemají zájem připomínat staré příběhy, jež by i na ně vrhly nepříznivé světlo. A konečně za třetí, Robert Fico se odmítáním zrušit Mečiarovy amnestie dlouho vymezoval vůči středopravicovým stranám SDKÚ-DS a KDH, přičemž se toto odmítání stalo viditelnou součástí jeho politické linie.

Jedinou satisfakcí pro Michala Kováče tak byla omluva kabinetu Ivety Radičové jeho rodině i blízkým příbuzným Róberta Remiáše za to, že stát znemožnil prošetření vážného podezření na zapojení státních orgánů do trestné činnosti. Vláda Ivety Radičové zároveň vyjádřila přesvědčení, že Mečiarovy amnestie týkající se únosu prezidentova syna neodpovídají principům právního státu.

Kováčův odkaz

Michal Kováč coby někdejší kandidát HZDS na prezidenta ve funkci předčil veškerá očekávání a stal se oporou pro všechny, kdo nesdíleli mocenskou svévoli Mečiarovy vlády. Zaplatil za to však velkou cenu v podobě únosu syna a útoků ze strany Vladimíra Mečiara i dalších členů HZDS a s ní spřízněných médií. Přesto svého parlamentního vystoupení z roku 1994 nikdy nelitoval. Považoval ho za „morálně nevyhnutelný“ čin. „Navzdory tomu, co všechno se potom stalo, říkám i dnes, že to bylo třeba udělat a mělo to smysl,“ napsal později ve svých pamětech.

Kováč sehrál v novodobých dějinách Slovenska nesmazatelnou úlohu. Jeho příběh dokazuje, že i při „slabých“ pravomocech může být prezident silnou osobností, pilířem demokracie a etickým zrcadlem pragmatické moci. A to až v takové míře, že se prezident stane i pro tak velkou moc, jakou disponoval Vladimír Mečiar, nepohodlným a nenáviděným.

Právě v okamžicích nezlomné odolnosti vůči těm nejpodlejším a nejbolestivějším útokům Michal Kováč svým příkladem povzbuzoval ostatní k boji za udržení svobody a záchranu mladé křehké demokracie před směřováním k novému autoritářství.

(Demokratický střed 4/2016)

pošli na vybrali.sme.sk
Print Friendly
Marián Balázs