Už několik měsíců před slovenskými parlamentními volbami bylo zřejmé, že strana Smer nebude moci nadále vládnout sama a bude potřebovat alespoň jednoho koaličního partnera. Středopravicové strany tak měly obrovskou šanci nabídnout společnou alternativu vůči straně premiéra Roberta Fica.
Veřejnost očekávala, že se přinejmenším strany Most, Sieť a KDH dohodnou na společném postupu před volbami i po volbách. Byl by to jasný signál, že možnost vyměnit populistický a množstvím kauz obtížený Smer je reálná. Kdyby středopravicovému triu nestačila získaná procenta, stále tu existovala možnost přibrat ještě jednu stranu a sestavit vládu bez Ficova Smeru.
Oběti sebeklamu
Středopravé strany se však staly obětí vlastního sebeklamu a nepřiměřených ambicí svých lídrů. Předseda Sietě Radoslav Procházka o sobě dokonce mluvil jako o potenciálním premiérovi. Okouzlený sám sebou a oslepený pochybnými průzkumy odmítal spolupráci s dalšími středopravými stranami.
Od toho okamžiku začal na pravici každý hrát sám na sebe. Středopravé strany sršely sebevědomím a vyžívaly se ve vzájemné nevraživosti a urážkách (s výjimkou křesťanských demokratů, kteří se do vzájemných ataků nenechali vtáhnout). Výsledek se dostavil.
Kdyby se udělovaly ceny za schopnost rychle vyletět nahoru a bleskově padnout na dno, musel by takovou cenu obdržet Radoslav Procházka. Navzdory obrovským ambicím se jeho Sieť do parlamentu dostala jen tak tak. Jedinou možností jak zastavit střemhlavý pád, bylo nejít do vlády se Smerem. O to víc, že voliči Sietě chtěli změnu a Ficovu stranu odmítali. Vstup do koalice se Smerem pak logicky vnímali jako podraz.
Pár dní po volbách tak následoval propad strany na politické dno. Dnes má Sieť preference už jen okolo dvou procent. Navzdory tomu na povolebním stranickém zasedání Procházka obviňoval všechny okolo a nebyl schopen žádné sebereflexe. Přitom je už dávno veřejným tajemstvím, že nikoho neposlouchá a o všem rozhoduje sám.
Na rozdíl od Sietě se propad křesťanských demokratů (KDH) dal čekat. Strana čím dál méně oslovovala mladou generaci i střední vrstvy a spoléhala se na to, že stále existuje dost voličů, kteří ji budou volit kvůli značce. Avšak to, že se ani nedostane do parlamentu, nečekal nikdo. Křesťanští demokraté nutně potřebují reformu a personální změny. Ale zdá se, že proměna na moderní křesťanskodemokratickou stranu evropského typu je nad jejich síly.
Byznys na prvním místě
Strany Most a Sieť před volbami sice váhavě, ale nakonec přece jen přislíbily, že se Smerem do vlády nepůjdou. Když je z toho někdo podezříval, podrážděně se ohrazovaly.
Předseda Sietě Radoslav Procházka před volbami na otázku, zda vylučuje možnost vládnutí se Smerem, pro Tablet TV řekl: „Ano, můžu tak na této půdě učinit po stoprvé.“
Šéf Mostu Béla Bugár v prosinci na dotaz, kde se v jeho žebříčku priorit nachází koalice se Smerem, odpověděl, že „nikde“. Podobně i jeho stranická kolegyně Lucia Žitňanská tvrdila, že Most „si neumí představit vládu se Smerem právě kvůli zásadní hodnotové a programové odlišnosti“.
Stejně mluvili ještě krátce po volbách. Nápadně rychle však bylo vše jinak. Strany Most a Sieť se přidaly ke Smeru a Slovenské národní straně a dokonce ani nevyčkaly, zda prezident Kiska nepověří někoho sestavením středopravicové vlády (t. j. bez Smeru). Mnozí si tak oprávněně kladou otázku, zda současná vládní koalice nebyla už dohodnutá o hodně dříve. Všechny indicie naznačují, že ano.
Jistě, ani vláda Richarda Sulíka, jehož strana SaS skončila překvapivě na druhém místě a který jako zuřivý pes permanentně štěká proti utečencům a proklíná kancléřku Merkelovou, by nebyla řešením. Korektní řešení však existovalo: když nastane pat, je třeba znovu rozdat karty. Čili jediným dobrým východiskem byly předčasné volby, v nichž mohly středopravé strany zmobilizovat své voliče, kteří náhle uviděli reálnou hrozbu nastupujících fašistů.
Do předčasných voleb mohla vládnout úřednická vláda anebo mohl být vládnutím pověřen Smer, který by blížící se evropské předsednictví bezpochyby zvládl. To, že šéf Mostu Bugár neustále nepravdivě tvrdil, že jít se Smerem byla jediná možnost (že se Procházka ke Smeru přidá, bylo jasné hned), jen dokazuje, že o byznys jde až na prvním místě.
Strana Most měla na billboardech slogan „Charakter rozhoduje“. U některých politiků slova ztratila váhu už dávno, avšak po volbách se podobná hesla stala cárem papíru i u těch, kteří doposud reprezentovali slušnější část politického spektra. Když slova politiků nemají váhu, proč by jim měli občané věřit? Tento posun a prohloubení nedůvěry k politikům znamená pro demokracii obrovské riziko.
Třeba však vyzdvihnout, že někteří poslanci zvolení za Most a Sieť si zachovali čistou tvář. Dodrželi svoje předvolební sliby a kvůli nesouhlasu se vstupem do vlády se Smerem vystoupili ze svých stran.
Slabý vládní program
Po předložení vládního programu se strhla lavina kritiky. Tento program nepřináší žádné systémové změny a je na úrovni školní slohové práce.
Obsazení ministerstev a zmíněný program ukázaly, jaká je cena Mostu a Sietě. Most dostal darem fond na podporu kultury menšin, z něhož budou přitékat miliony do prostředí spřízněného s touto stranou. A Sieť, která opustila svá klíčová témata školství a zdravotnictví, se dostala k evropským fondům na ministerstvu dopravy, kam už nastoupil i stranický pokladník.
Jednou z před volbami nejvíce skloňovaných kauz byl nákup předraženého CT přístroje, jejž zprostředkovala bývalá firma tehdejšího předsedy parlamentu Pavla Pašky (Smer). Kvůli aféře padla ministryně zdravotnictví a nakonec i samotný šéf parlamentu Paška. Začalo vyšetřování a několik osob bylo obviněno.
Po volbách prokurátor všechna obvinění zrušil. Jde o první skandál zasahující novou vládu. Rozkrádači státu jsou náhle čistí. Zase jednou firma napojená na daňové ráje a blízka vysoko postavenému členovi Smeru požívá ochranu od státu.
Stejně tak policie zametá pod koberec podezření týkající se zapojení špiček Smeru do milionových podvodů s DPH. Nová vláda ještě ani nezačala pořádně fungovat a už se na její hlavu sype jeden skandál za druhým. Noví koaliční partneři Ficovy strany k tomu mlčí, nemluví ani o žádných změnách.
Přijdou schránkové firmy zkrátka?
Přitom po čtyřech letech vlády Smeru by Slovensko důležité změny potřebovalo. Při pohledu na rozložení sil v koalici, na vládní program a obsazení ministerstev je však jasné, že k nim nedojde.
Jediná podstatnější změna, o níž se mluví i v souvislosti s aférou Panama Papers, je zákon proti schránkovým firmám. Panama jen potvrdila, jak naléhavé je přijmout zákon, který by dovolil ucházet se o dotace a veřejné zakázky pouze podnikům, jejichž koncoví majitelé jsou známí a které nejsou napojené na daňové ráje.
Otázkou zůstává, zda potřebná legislativa vůbec vznikne, případně jak bude vypadat. Neboť pohled na rozložení sil v nové vládě a podlézání Mostu a Sietě Smeru mnoho nadějí na úspěch nedává. Dost možná bude vláda čtyři roky o změnách pouze mluvit, dokud nenakrmí spřízněné firmy, a legislativu začne měnit až před koncem volebního období. Překvapivé by to nebylo.
Bez účinných legislativních změn, bez důsledné práce příslušných orgánů na národní úrovni a bez efektivní mezinárodní spolupráce budou státy i nadále tunelovány, politici korumpováni a občané okrádáni. Zejména tam, kde panuje mafiánský systém vytvářející z politiky a byznysu jednu šedou zónu.
Rozdmýchávání nesnášenlivosti radikalizuje společnost i politiku
Robert Fico sice nakonec díky veletoči Sietě a Mostu svou třetí vládu sestavil, ale bezprostředně po volbách se musel cítit zle. Celé skupiny voličů obdaroval sociálními balíčky, a přesto se jeho volební zisk oproti předcházejícím volbám výrazně propadl. Nepomohla mu ani silná protiuprchlická rétorika, jež posílila pouze nesystémové a protestní strany i neofašisty. Smer se stal obětí svého předsedy. Na Ficově xenofobní vlně však nepochopitelně surfovaly také další strany. Ty, jež to nedělaly, v obavě ze ztráty voličů raději mlčely.
Proevropský volič, který chce vidět Slovensko jako tvořivou součást evropského společenství a ne jako periferii, tak neměl z čeho vybírat. Středopravé strany dostaly svého voliče do pasti. Zaprvé, že nenabídly společnou alternativu vůči Smeru, a za druhé, že se svezly na Ficově protiuprchlické vlně a napodobovaly jeho rétoriku. I tento kamínek tvoří mozaiku jejich volebního fiaska.
Fašisté v parlamentě
Když se seje rozeštvávání, nesnášenlivost a xenofobie, výsledek se dostaví. Zasévali sice především Robert Fico a Richard Sulík, ale sklízíme teď na Slovensku všichni.
To, že se v parlamentě potuluje Kotleba se svou bandou, je jistě ostuda. Nebezpečným důsledkem jejich zvolení je však i to, že povzbudilo primitivní tlupy vyholených hlav. Proto redukovat téma extremismu jen na počet fašistů v parlamentu, jak to dělá například jeden z opozičních předáků Igor Matovič, je nezodpovědné a krátkozraké.
Je pravda, že vlna radikalismu straší všude okolo. To však nemůže být ospravedlněním. Slovensko ještě není zralou demokracií, existuje zde navíc silné ľuďácké, revizionistické a nacionalistické podhoubí, takže podobné úchylky nelze účinně eliminovat, pokud voliči nemají hodnotově, programově a personálně jasnou alternativu.
Bohužel, o Kotlebův úspěch se zasloužili i katoličtí biskupové. Nejenže nedokázali odsoudit Ficovu nesnášenlivost, ale alibisticky mlčeli ve chvíli, kdy někteří kněží veřejně Kotlebu podpořili.
Když v posledních čtyřech letech mnozí varovali před šířením strachu a agresivní protiuprchlickou rétorikou, vypadali jako naivní intelektuálové nevidící ohrožení slovenské kultury. Nyní se ti, co této rétorice přitakávali, diví, co se stalo a proč.
Kotleba se nezrodil ze dne na den. Vzešel z prostředí, které se formovalo dlouhé roky. Chování vlády i opozice v uplynulých čtyřech letech vypustilo džina z láhve. Radikalizací rétoriky se nutně radikalizuje také atmosféra ve společnosti i politická scéna. Předhánění se v tom, kdo bude víc křičet proti uprchlíkům a proti Bruselu či Angele Merkelové, přineslo nezamýšlené, ale o to vážnější důsledky. Zlikvidovalo systém, jenž s námahou vznikal čtvrt století.
Uvolněný prostor pro slušnější politiku
Ve veřejnosti hluboko zakořenila nespravedlivá paušalizace, že politika je špinavá, že v ní jde jen o peníze a moc a že všichni politici jsou stejní. Bohužel, noví koaliční partneři Smeru toto přesvědčení ještě více posilňují. Mohou horem dolem mluvit o standardních stranách, ale to, co dnes činí, nemá se standardním konáním nic společného.
Ve skutečnosti nezachraňují společnost před katastrofou extrémismu, ale jen sami sebe. Reakce voličů ukazují, že veřejně potupený občan se dívá na tlačenici u koryta a cítí zděšení kombinované se zhnusením.
Každopádně se v politické sféře náhle uvolnil prostor pro jasnou demokratickou a proevropskou politiku prosazující hodnoty, na nichž stojí liberální demokracie. Pro politiku, ve které stačí dodržet slovo a mít charakter nejen na billboardech. Volič, jenž o takovou politiku stojí, dnes nemá svého zástupce. V okamžiku, kdy ho bude mít, začne svítat na lepší časy.
(Demokratický střed 2/2016)