O co se hraje ve slovenských volbách

 

V březnu se na Slovensku konají prezidentské volby. Přihlásilo se do nich patnáct kandidátů, z nichž většina nemá reálné šance na výraznější úspěch. Jména některých favoritů pak vyvolávají vážné pochybnosti.

S největší pravděpodobností se o vítězi rozhodne až ve druhém kole, neboť preference žádného z kandidátů se ani zdaleka neblíží padesáti procentům. Průzkumy v době uzávěrky tohoto textu naznačovaly, že finalisté vzejdou z trojice Robert Mistrík, Maroš Šefčovič a Štefan Harabin. Za nimi se umisťovala Zuzana Čaputová, jejíž preference postupu do druhého kola příliš nenasvědčovaly. (V čase publikovania textu v tlačenej podobe sa už Róbert Mistrík kandidatúry vzdal a na prvom mieste podľa preferencií figurovala Zuzana Čaputová – pozn. mb)

Z výše uvedených kandidátů pouze Mistrík a Čaputová reprezentují hodnoty liberální demokracie. Oba mají za sebou zajímavý životní příběh a oba by mohli být dobrou hlavou státu. Shodně je však limituje, že je velká část veřejnosti nezná. Jejich vystupování působí sice důvěryhodně, ale nedokáží vzbudit emoce a nadchnout voliče. Zjevně se tak spoléhají na voličskou racionalitu. Jenže ze zkušenosti víme, že volby značně ovlivňují právě emoce. Před čtyřmi lety Andrej Kiska těžil z toho, že mnoho voličů vedly city i rozum k tomu samému cíli, a sice zabránit zvolení tehdejšího premiéra a předsedy strany Směr Roberta Fica hlavou státu. Dnes je ovšem situace jiná. Expremiér Fico nekandiduje, neboť ví, že by zase prohrál.

Pro advokátku a občanskou aktivistku Zuzanu Čaputovou však výše uvedené limity prozatím nemusejí představovat problém. Více než o prezidentskou kandidaturu jí totiž jde o zviditelnění nové strany Progresivní Slovensko, jejíž je místopředsedkyní. Z hlediska své politické budoucnosti tak Čaputová v podstatě nemůže nic ztratit, může jen získat. Její prezidentská kandidatura je totiž součástí kampaně před parlamentními volbami, jež se budou konat nejpozději za rok. Ztratit by mohla jen tehdy, pokud by bez reálné šance na úspěch bojovala o prezidentský post až do konce a její procenta by Robertu Mistríkovi chyběla k postupu do druhého kola. V takovém případě by právem čelila kritice demokratické veřejnosti, což by poškodilo ambice její strany v parlamentních volbách.

Vědec, chemik a podnikatel Robert Mistrík spoluzakládal v letech 2008 a 2009 stranu Svoboda a solidarita (SaS), ale rychle z ní odešel. Ačkoliv ho dnes toto uskupení vedené Richardem Sulíkem v prezidentské volbě podporuje, Mistrík kandiduje jako nezávislý. Minulý rok se jako jeden z mála vědců otevřeně postavil proti pochybným způsobům rozdělování unijních dotací na ministerstvu školství a otevřeně mluvil o „eurofondové“ mafii. Nejvyšší kontrolní úřad dal později Mistríkovi za pravdu.

Kdo se stydí za Směr

Pokud se dostane do druhého kola, dost možná se v něm střetne s pragmatickým diplomatem Marošem Šefčovičem. Tento bývalý člen KSČ podobně jako třeba ministr zahraničí Miroslav Lajčák absolvoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO). Tedy školu, která byla známou líhní agentů KGB a z níž vzešly mnohé špičky dnešní ruské tajné služby.

Maroš Šefčovič sice zastává významný post místopředsedy Evropské komise a z tohoto hlediska by mohl být reprezentativním kandidátem, avšak vnitropoliticky ho diskvalifikuje jeho dlouhodobá blízkost straně Směr. Ke všem jejím kauzám během vlád Roberta Fica mlčel. Kandiduje sice jako nezávislý, nicméně tato předstíraná nezávislost je trapná a průhledná. Kvůli kandidatuře ho oslovil přímo Fico. Na banneru, který měl při oznámení startu v prezidentské volbě za sebou, byl jako objednavatel uveden právě Ficův Směr. Sám Šefčovič připouští, že s touto stranou dlouhodobě spolupracuje. Takže žádná nezávislost. Eurokomisařova neochota přiznat, že je kandidátem Směru, naznačuje, že v této straně cítí, že vliv této strany už není takový jako v minulosti a hlásit se k ní by mohlo být pro uchazeče o post hlavy státu kontraproduktivní.

Šefčovičovým zvolením by se do prezidentského paláce dostal člověk, který bude sice předstírat nadstranickost, ale ve skutečnosti lze předpokládat, že se bude chovat podobně jako někdejší prezident Ivan Gašparovič. Ten se v kampani v roce 2009 při obhajobě svého křesla podřekl, že je prakticky členem Směru.

Při silně polarizované politické scéně hrozí, že by se do druhého kola mohl dostat někdejší člověk Vladimíra Mečiara a ministr spravedlnosti za ĽS-HZDS v první Ficově vládě Štefan Harabin. Za zmínku stojí nejen způsob vedení ministerstva, který mnozí nazývali „zharabinizovaním“ justice, ale také jeho telefonáty s narkobaronem Bakim Sadikim, s nímž si volal v devadesátých letech jako soudce Nejvyššího soudu. Dnes je Harabin oblíbencem konspiračního a dezinformačního prostředí, o jehož hlasy se bude bezpochyby ucházet. Uspět může i u protestních voličů, kteří si při volbě podobných kandidátů příliš hlavu nelámou. S ultranacionalistickým politikem Marianem Kotlebou, jenž se prezidentských voleb též účastní, se Harabin střetne o nacionalisticky a extremisticky laděné voliče.

Zvláštně působí kandidatura předsedy strany Most-Híd Bély Bugára. Asi ani on sám nepředpokládá, že by se mohl dostat do druhého kola. V podstatě mu o to nejde. Jeho kandidatura je jen prostředkem ke zviditelnění strany a mobilizaci vlastních voličů v situaci, kdy se Most-Híd nachází těsně nad hranicí zvolitelnosti.

Bugárovo chování po volbách 2016, jež vyústilo v účast ve vládě se stranou Směr, jeho vyhlídky značně limituje. Svým vystupováním v diskusích potvrzuje, že razí pragmatickou machiavelistickou politiku. Její pomocí pak legitimizuje způsob a styl vládnutí současného koaličního kabinetu, jehož skandály kryje. Když novináři žádají Bugára o jasný postoj k nějaké s vládou spojené kauze, alibisticky se vykrucuje. Říká, že ho to už přestává bavit, případně zaútočí podobně jako Fico, jen v soft verzi. Kritikům vzkazuje, aby nekádrovali, že dané záležitosti nerozumějí, neboť nemají na rozdíl od něho, jenž je v politice roky, zkušenosti. Například setrvávání usvědčeného plagiátora Andreja Danka v pozici předsedy parlamentu je podle Bugára věcí Dankových voličů, nikoliv jeho koaličních partnerů. Jako by dělicí čára neměla vést mezi etickým a neetickým, mezi dodržováním pravidel a jejich porušováním, mezi politickou kulturou a nekulturností, mezi sázkou na demokratické zásady a jejich pragmatickým vytlačováním na okraj jako nepotřebných rekvizit.

Tříštění hlasů

Bugárova kandidatura bezpochyby splní účel čili držet vlastní voliče v bdělosti, avšak v konečném důsledku odebere hlasy demokratickým kandidátům. Podobnou roli sehraje dlouholetý politik František Mikloško, jenž kandiduje na prezidenta již potřetí a opět bude jen tříštit síly demokratického tábora. V roce 2004 nebyl ochoten odstoupit ve prospěch kandidáta Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ) Eduarda Kukana, který měl reálnou šanci probojovat se do druhého kola. Výsledkem Mikloškovy tvrdohlavosti bylo to, že se do finálového souboje dostali Vladimír Mečiar s Ivanem Gašparovičem, přičemž Kukanovi chybělo k postupu velmi málo hlasů.

Podobně také v roce 2009, poté co jeho podporovatelé rozpoutali kampaň proti Ivetě Radičové, odmítl Mikloško vyzvat své voliče, aby ve druhém kole hlasovali právě pro tuto demokratickou političku. Naopak prohlásil, že její svět není jeho světem, a demotivoval tak konzervativní voliče. Jejich chybějící hlasy pak nepřímo pomohly Gašparovičovi obhájit post hlavy státu.

František Mikloško reprezentuje křesťansko-konzervativní proud, který vidí svět následujícím způsobem: Buď to bude tak, jak si představujeme my, anebo to bude jinak, ale za to už my neneseme zodpovědnost. Tento přístup však představuje hazardování se společností a pokrytecké mytí si rukou. Navíc dělení na křesťany a liberály v podání tohoto proudu je čistě ideologické. Zaráží na něm mimo jiné to, že ignoruje hranici mezi demokraty a autoritáři, případně mezi demokraty a socialisty s komunistickou minulostí. Tentokrát může František Mikloško znovu sehrát roli ve prospěch nedemokratického kandidáta, kterým je nyní Harabin, případně ve prospěch politika blízkého straně Směr. A to je zkrátka od Mikloška nezodpovědnost.

V prezidentských volbách jde totiž o hodně. Problémem současného Slovenska je zejména organizované rozkrádání státu, obsluha oligarchie ze strany vládní moci a v neposlední řadě proruská politická gesta. Směr ovládl generální prokuraturu a má také svého premiéra i ministryni vnitra. Nyní chce dobýt Ústavní soud (viz kandidatura Roberta Fica na post ústavního soudce) a dostat do prezidentského paláce svého člověka. Pokud se mu to povede, bude to znamenat totální ovládnutí klíčových složek ve státě.

Slovensko může mít prezidenta, který bude součástí současné vládnoucí struktury, anebo, což je ještě horší, prezidenta s nedemokratickými způsoby, za kterého se bude mnoho občanů stydět. Slovensko ale stále může mít také hlavu státu, jež bude skutečným pilířem demokracie. Mezi letošními uchazeči o prezidentský post se vhodní adepti najdou.

(Demokratický střed 1/2019)

 

pošli na vybrali.sme.sk
Print Friendly
Marián Balázs