Ve slovenských bezpečnostních složkách probíhá boj, který můžeme bez velkého přehánění nazvat válkou policajtů, případně válkou prokurátorů. O mnohém vypovídá skutečnost, že se tak děje v době, kdy se odkrývají korupční způsoby z časů vlády strany Směr-SD. Jedná se o případy zneužívání státu jejími nominanty nebo jí blízkými lidmi. Útok se viditelně vede proti vyšetřovatelům, kteří se těmto kauzám věnují.
V prosinci 2020 zatkla policie náměstka ředitele Slovenské informační služby (SIS) Borise Beňu. Čelí podezřením, že se za předchozí vlády pod vedením strany Směr-SD spolupodílel na zneužívání této tajné služby. Pro jejího nového šéfa Vladimíra Pčolinského, kterého do funkce nominovala současná vládní strana Jsme rodina, bylo mimořádně nepříjemné, když začal Beňa spolupracovat s vyšetřovateli. V lednu 2021 totiž vypověděl, že si s Pčolinským rozdělili čtyřicet tisíc eur od právníka a podnikatele Zoroslava Kollára, který za to požadoval, aby ho kontrarozvědka nechala na pokoji. Spojkou mezi Kollárem a SIS měl být Ľudovít Makó, tehdejší šéf Kriminálního úřadu finanční správy, jenž tuto verzi o korupci potvrdil. Jako korunní svědek a spolupracující obviněný Makó u soudu usvědčil z korupce i bývalého šéfa kontrarozvědky Petera Gašparoviče, jemuž hrozí propadnutí majetku a jedenáct let vězení.
SIS poslala na jaře oprávněným osobám svodky, které obsahovaly informace o údajných manipulacích provázejících vyšetřování některých korupčních případů. S ohledem na časový i věcný kontext těchto zpráv byla namístě jistá rezervovanost a obezřetnost, nicméně premiér Eduard Heger (OĽANO) i prezidentka Zuzana Čaputová zjevně naletěli a přistoupili na hru příslušníků kontrarozvědky. Květnové střetnutí nejvyšších státních představitelů v sídle SIS tak bylo z jejich strany vážnou chybou, a to nejen z politického hlediska, ale též z věcných důvodů. Zprávy Slovenské informační služby se totiž rychle staly trumfem v rukách těch, kteří rozkrývání velkých kauz elitními policisty zpochybňují.
Vraťme se však k případu Vladimíra Pčolinského, jehož kvůli podezření z převzetí úplatku začala vyšetřovat Národní kriminální agentura (NAKA), tedy policejní útvar zaměřený na závažnou organizovanou trestnou činnost. Dnes již bývalý šéf SIS se o tom dozvěděl a podnikl kroky, které nakonec rozpoutaly válku bezpečnostních složek. V únoru – ještě před svým březnovým zatčením – podal trestní oznámení na generální prokuraturu kvůli údajným čachrům při vyšetřování velkých kauz. Věci se ujala policejní inspekce, jež později zadržela vyšetřovatele, kteří se zabývali nejen Pčolinského případem, ale rovněž velkými korupčními aférami z období vlády Směru. Těch je tolik, že by se méně informovaný čtenář mohl v jejich spleti přestat orientovat, proto nechme další detaily stranou.
Je ironií, že policejní inspekce, která proti vyšetřujícím zasáhla, patří pod ministra vnitra Romana Mikulce z hnutí OĽANO. To se vždy profilovalo jako protikorupční a před volbami slibovalo vyšetřit kauzy Směru. Nyní se Mikulec tváří, jako by se ho současné dění netýkalo. Nic na tom nezmění ani pár jeho alibistických vyjádření. Ve své funkci opakovaně selhává. V civilizovanějších zemích by již dávno sám odstoupil.
Kollár jako Fico
Výsledkem rozpoutaného boje mezi policejní inspekcí a Národní kriminální agenturou je zpochybnění elitních detektivů, a tím i případů, na kterých pracují. Přispělo k tomu i zatčení některých z nich. Nový policejní prezident Štefan Hamran, jenž se své funkce ujal v polovině září, se těchto vyšetřovatelů zastal, a tak se po propuštění z vazby mohli vrátit na své pozice. Šéf parlamentu a lídr strany Jsme rodina Boris Kollár (není v příbuzenském vztahu se Zoroslavem Kollárem) je však stále kritizuje, čímž spolu s předsedou Směru a expremiérem Robertem Ficem podkopává jejich pozici. Zpochybňuje zejména vyšetřovatele Jána Čurillu, který měl na stole Pčolinského případ. Kollár dokonce mluvil o „čurillovské mafii“. Při této příležitosti je nutno připomenout, že se Boris Kollár v devadesátých letech pohyboval v prostředí mafiánů a dělal s nimi byznys. Jeho duševní ukotvení v mafiánském světě se nyní vynořuje v nové podobě.
I když se údajné manipulace během vyšetřování nepotvrdily, Kollár se za svá slova Čurillovi neomluvil. Kopíruje tak mentální nastavení Roberta Fica, které by šlo vyjádřit takto: „Na naše lidi se nesahá, a pokud ano, dostanete to sežrat.“ Kollárova strana Jme rodina už delší čas představuje v rámci současné vládní koalice jakousi opozici. Brzdí všechny reformy a viditelně se připravuje na případné vládnutí právě s Ficovým Směrem a stranou Hlas, jíž předsedá někdejší čelný představil Směru a expremiér Peter Pellegrini.
Generální prokuratura pod vedením dalšího nominanta Kollárovy strany Maroše Žilinky obvinění vůči Pčolinskému na konci srpna zrušila. Generální prokurátor čelil kvůli tomu silné mediální kritice. Ostatně na tiskovou konferenci, kde svůj krok Žilinka oznámil, nebyli někteří novináři vpuštěni. Připomíná to praktiky, které panovaly na Slovensku za vlády Vladimíra Mečiara. Generální prokurátor navíc na média nedůstojným způsobem zaútočil, podobně jak to má ve zvyku Robert Fico.
Žilinkova Generální prokuratura tak neumožnila dozvědět se pravdu o jednání bývalého šéfa SIS Pčolinského. Nenechala na soudech, aby o věci rozhodly. Jistě, generální prokurátor využil svých zákonných kompetencí. Avšak v takto závažné kauze vysoce postavené osoby nominované tou samou stranou, která navrhla i Žilinku, se nelze ubránit pochybnostem. A vážně to snižuje důvěryhodnost samotného generálního prokurátora, jehož chování se těžko vysvětluje jinak než jako snaha ochránit „našeho člověka“.
Komu vadí Lipšic
Maroš Žilinka měl obrovskou příležitost vrátit generální prokuratuře vážnost a dobré jméno. Po tomto rozhodnutí se tak už nestane. Otazníky vyvolalo i jeho odmítnutí jmenovat Petera Kysela zástupcem speciálního prokurátora. A to navzdory domu, že dotyčný zvítězil ve výběrovém řízení a prokurátorská rada ho jednohlasně schválila. Proti Žilinkovu rozhodnutí se následně ozvalo třiadvacet žalobců z Úřadu speciální prokuratury.
Kysel přitom dozoruje případy oligarchy Norberta Bödöra, bývalého speciálního prokurátora Dušana Kováčika, někdejšího policejního prezidenta Tibora Gašpara i exšéfa NAKA Petera Hraška. Ve všech případech se jedná o lidi blízké straně Směr nebo o její nominanty. Odmítnutí jmenovat Kysela zástupcem speciálního prokurátora Daniela Lipšice v tomto kontextu oprávněně budí mnoho otázek. Žilinka navíc podal dva návrhy na disciplinární řízení s Kyselem, oba jsou i z laického pohledu účelové. Aby toho nebylo málo, Žilinka žene před disciplinárku též Daniela Lipšice, jehož do současné funkce prosadilo vládní hnutí OĽANO. Žilinka tak rozpoutal boj mezí generální a speciální prokuraturou. Zároveň se tím přidal k Robertu Ficovi, který na Lipšice i speciální prokuraturu neustále útočí.
Je mimochodem zajímavé, jak se dnes Robert Fico zastává exšéfa SIS Pčolinského. Činí tak především ze dvou důvodů. Za prvé tím vráží klín mezi vládní strany, přičemž Jsme rodina se jeví jako jeho možný budoucí koaliční partner. Za druhé tím zpochybňuje vyšetřování velkých kauz spojených s jeho vládnutím. Z nedávno uniklé tajné policejní nahrávky, na níž si během posezení na lovecké chatě povídají mimo jiné Robert Fico, exministr vnitra Robert Kaliňák (Směr) a advokáti některých obviněných, je zřejmé, že předseda Směru mluví o pomstě. A Kaliňák se vyjadřuje způsobem, že současné vyšetřování potrvá jen do nejbližších voleb a pak se vše zahladí. Oba vysílají signály obviněným, aby do té doby nějak vydrželi.
Rozpoutaná „válka policajtů“ na jedné straně přinesla zmatek, účelové zpochybňování a špinění širokého okruhu lidí. Na stranu druhou však zatím naštěstí nezastavila práci elitních vyšetřovatelů a speciálních prokurátorů, kteří se snaží korupční případy rozkrýt. Za to si zaslouží podporu demokratické veřejnosti.
(DS 4/2021)