Končí státník a politik, který jako první porazil Roberta Fica

 
Po loňském odchodu z prezidentského paláce začala popularita Andreje Kisky klesat. Pár měsíců po letošních parlamentních volbách oznámil, že po šesti letech v aktivní politice končí. I když se nakonec jeho ambice a cíle po založení vlastní politické strany nenaplnily, je jedním z nejvýznamnějších a nejvýraznějších slovenských politiků posledních roků.

Když podnikatel a zakladatel charitativní organizace Dobrý anděl Andrej Kiska oficiálně potvrdil, že je připraven kandidovat v prezidentských volbách, čelil pochybovačné otázce deníku SME, zda si opravdu myslí, že má šanci porazit Roberta Fica. Odpověděl, že „tato možnost existuje“. Od první chvíle tak jeho politický život poznamenal souboj s předsedou strany Směr-SD a v té době i premiérem Ficem.

Kiskovou nevýhodou bylo to, že ho velká část voličů neznala. Navíc nebyl zvyklý vystupovat na veřejnosti a ještě k tomu pod tlakem. Lidé více znali značku Dobrý anděl než jejího zakladatele, který se do té doby příliš nezviditelňoval. Paradoxně to však byla výhoda. Když se k ní Kiska začal veřejně hlásit, jeho kredit vzrostl. A to, že neměl doposud zkušenost s aktivní politikou, bylo v kontextu znechucení z vlády Směru a jeho předsedy taktéž výhodou. Tyto skutečnosti vyvažovaly Kiskovu počáteční rétorickou nemotornost a těžkopádnost i opakování frázovitých hesel.

Americké probuzení

Důležitou část příběhu Andreje Kisky představuje pobyt ve Spojených státech na začátku devadesátých let, kde pracoval čtrnáct hodin denně bez volných víkendů v obchůdku jedné malé čerpací stanice na předměstí Filadelfie. Půl roku neměl den volna. Z týdenního výdělku 400 dolarů šla značná část na mizerné ubytování a telefonáty manželce na Slovensko. Potom byl zaměstnaný jako dělník u soustruhu. Nakonec se však ze svého amerického snu probudil. Naděje, že si najde práci ve svém oboru (získal inženýrský titul na bratislavské elektrotechnické fakultě), prorazí a rodina přiletí za ním za oceán, se nenaplnila. Navíc vlastní chybou přišel takřka o vše, co si našetřil.

Navzdory tomu své zámořské zkušenosti nikdy nelitoval. Dodnes má schovanou bílou košili s krátkými rukávy, v níž v Americe umýval dlaždičky. Má mu připomínat nejen to, čím vším si prošel, ale i pokoru, které se podle svých vlastních slov tehdy naučil.

Po návratu do Popradu začala další etapa jeho života, v níž se vrhl do podnikání. Tentokrát si už své sny splnil. Nejprve v roce 2006 založil Dobrého anděla a po pár letech zvítězil v prezidentských volbách. Jednalo se o úspěch, na který by si o pár měsíců dříve vsadil málokdo.

Zpráva o stavu republiky

V prvním kole prezidentských voleb v březnu 2014 vyhrál podle očekávání premiér Fico, který měl v rukou moc a za sebou silnou stranou. A vedl tvrdou kampaň, přičemž při útocích na Kisku neměl žádné zábrany. Označil ho například za scientologa, načež provládní veřejnoprávní televize okamžitě zařadila do programu dokument o scientologii, čímž prodloužila dosah Ficových nesmyslných tvrzení. Kiska však navzdory podobným atakům Fica ve druhém kole porazil a z politického nováčka se stal prezidentem.

Andrej Kiska se během kampaně vyhýbal konfrontačnímu stylu a nenechal se vyprovokovat. I po nástupu do funkce naznačil, že si přeje mít s Ficovou vládou korektní vztahy, nikoliv s ní bojovat. Jenže pro šéfa Směru se jednalo o potupnou prohru, se kterou se nedokázal vyrovnat. Bylo jen otázkou času, kdy se prezidentovi začne mstít.

Kiska se stal nejoblíbenějším politikem na Slovensku, což byla pro Roberta Fica další rána. V létě 2016 vyslovovalo v průzkumech spokojenost s prezidentem až 75 procent voličů Směru. Proto musel Fico být při útocích proti hlavě státu zpočátku velmi opatrný. Strategicky opakoval, že Kiska má okolo sebe výlučně lidi nepřátelské vůči jeho straně, čímž se snažil pomalu nabourat důvěru svých příznivců k prezidentovi.

Kiskovy pravidelné zprávy o stavu republiky byly pokaždé zároveň diagnózou vládní politiky. Jasně zastával prozápadní, respektive euroatlantické směřování země. Pojmenovával defekty slovenské demokracie a nedemokratické způsoby vládní moci. V čase migrační krize se vymezil proti šíření nenávisti. Podobně jako svého času prezident Michal Kováč i Andrej Kiska se stal oporou všem, kdo ctili demokracii a její pravidla.

Ficova ofenzíva

Frontální útok proti Kiskovi zahájil Směr takticky a promyšleně. Jeden z jeho nevýrazných poslanců v parlamentu v březnu 2017 navrhl, aby tehdejší ministr vnitra Robert Kaliňák informoval o využívaní vládní letky. Ten pak v rámci požadované zprávy obvinil Kisku, že ji zneužívá při soukromých cestách domů do Popradu. Paradoxně mu přitom využívání jejích služeb sám předtím navrhl se zdůvodněním, že piloti beztak musejí létat. Prezidentská kancelář nakonec Kaliňáka usvědčila z nepravdivých výroků a klamání veřejnosti.

Jedním z nejtěžších sporů mezi předsedou vlády a prezidentem byl ten o jmenování dvou nominantů Směru ústavními soudci. Šlo o poslankyni a exposlance této strany. Kiska je kvůli pochybnostem o jejich odbornosti a politické nestrannosti nejprve odmítl jmenovat, avšak po rozhodnutí Ústavního soudu, že tak učinit musí (jejich nominaci posvětil parlament), ustoupil.

Další vážná pře nastala, když se premiér Fico chtěl stát předsedou Ústavního soudu. Rána z prohry v prezidentských voleb byla stále ještě živá a různé skandály postupně oslabovaly jeho pozici. Po volbách na jaře 2016 ztratil Směr většinu v parlamentu a Fico s obtížemi sestavil koaliční vládu. Únik na Ústavní soud by byl pro něj východiskem. To by však znamenalo, že by strana Směr tuto klíčovou instituci úplně ovládla, což by byla pro fungování demokracie na Slovensku hrozba.

Později tehdejší místopředseda Směru Peter Pellegrini v esemesce Kiskovi napsal, že „jediné řešení“ pro Fica představuje pozice předsedy Ústavního soudu, přičemž „na oplátku nabízí velmi konstruktivní dialog a snahu o uklidnění situace na všech frontách“. Ale pokud mu to nevyjde, „tak mu asi nezbude nic jiného než tvrdě bojovat až do konce“. Ficovi to nevyšlo, takže Kisku nadále nešetřil a zaséval v jeho voličích zrnka pochybnosti.

Za všemi těmito spory se skrýval zásadní hodnotový svár, a sice nesoulad mezi liberální demokracií na jedné straně (Kiska) a demokracií s tendencí k autoritářství a oligarchii na straně druhé (Fico a strana Směr-SD). S tím souvisela i geopolitická pře o ukotvení Slovenska, přičemž hlava státu zastávala jasně prozápadní postoje.

Otřesená společnost

Po šokující brutální vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové v únoru 2018 se ve slovenské politice mnoho změnilo. Byť s tímto zločinem vláda Směru nebyla přímo spojena, vyplynuly na povrch další informace o jejích kontaktech s mafií a oligarchy.

Už několik dní po zavraždění mladého páru Kiska naznačil, že Fico musí odejít. Prezident mluvil o dvou možnostech: o předčasných volbách, nebo o rekonstrukci vlády, která by pak získala důvěru parlamentu. Ten signál byl jasný: vláda žádá o důvěru po změně premiéra, a ne když se jen vymění pár ministrů. Po silném tlaku veřejnosti Robert Fico z čela kabinetu nakonec odstoupil (ale post šéfa Směru si do dnešních dnů ponechal). Byla to pro něj další potupa učiněná s přispěním Andreje Kisky.

Když Kiska hovořil o mafiánském státu, zaznívaly reakce, že je to přehnané a prezident by neměl takto o své zemi mluvit. Jistěže mohl zvolit i mírnější tón, avšak tato metafora byla přiměřená a pravdivá. Měl na mysli napojení zločinu na úřad vlády či na resort spravedlnosti. Chapadla této chobotnice de facto zasáhla celý stát, přičemž někteří zločinci se chovali jako jeho majitelé.

Otevřený boj Fica proti Kiskovi pokračoval i potom, když se druhý jmenovaný rozhodl neobhajovat prezidentskou funkci a založil si politickou stranu Za lidi. Toto nové uskupení mělo vysoký potenciál důvěryhodnosti a zdálo se být vážným soupeřem Směru v blížících se parlamentních volbách. A tak přišel silný útok. Fico zpochybnil financování Kiskovy prezidentské kampaně a brzy se objevily i informace o jeho pochybných převodech pozemků v minulosti.

Popularita a důvěryhodnost bývalého prezidenta byly pošramocené. Kiska Ficovy ataky výstižně komentoval slovy: „Jeho (Ficova) osobní nenávist vůči mně je obrovská, neboť jsem ho porazil v prezidentských volbách, nejmenoval předsedou Ústavního soudu a přispěl jsem k tomu, že není premiérem.“

Odchod se zdviženou hlavou

Jenže během kampaně se k Ficovi v útocích na Kisku přidal i šéf hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽANO) Igor Matovič, jenž potřeboval brát voliče všech stran a zároveň oslabit Kiskovu pozici jakožto do té doby nejsilnějšího opozičního lídra. Matovič jednal podle a nechutně, v čemž se dnešní premiér vyrovnal Ficovi. Kiska však vystupoval nepřesvědčivě a neskrýval znechucení. Mnozí mu také vyčítali, že se nedohodl na předvolební koalici se stranami Progresivní Slovensko a Spolu, čímž došlo ke tříštění opozičních sil.

Pokles Kiskovy popularity byl zákonitý i kvůli tomu, že silná pozice prezidenta se zpravidla nepřenáší do stranické politiky, kde se preference voličů dělí mezi více subjektů. Volební výsledek z konce února 2020 sice dostal Kiskovu stranu do parlamentu, ale zůstal daleko za očekáváními jejího předsedy i členů. Popravdě řečeno za daných okolností a vzhledem k tomu, čemu všemu Andrej Kiska čelil, lze vnímat těsné překonání povinné pětiprocentní hranice přece jenom jako úspěch.

Při hodnocení politické dráhy Andreje Kisky bychom mohli být v pokušení se až příliš zaměřovat na jeho ne úplně přesvědčivé závěrečné období spojené se stranou Za lidi a zapomenout na to, co bylo jeho mimořádným přínosem pro demokracii na Slovensku. Proto je třeba při bilancování jeho činů zdůraznit zejména to, že vrátil prezidentskému úřadu důstojnost a prestiž.

Andrej Kiska se voláním po slušnosti a zodpovědnosti a odsuzováním nenávisti a agresivního stylu politiky opakovaně projevoval jako státník a prokazoval cit pro rozpoznání nebezpečných trendů. V čase nejasné zahraničněpolitické orientace Slovenska zastával jednoznačné demokratické a prozápadní, respektive euroatlantické směřování. Za to vše mu patří dík.

(Demokratický střed 3/2020)

Print Friendly
Marián Balázs