Nechybí při velkých oslavách nebo tam, kde se něco významného otevírá. Drží se v pozadí, v hledišti, ve VIP ložích. Jsou součástí vedení státu. Oligarchové blízcí vládní straně.
Stejně jako v České republice i na Slovensku transformace socialistické ekonomiky na tržní systém vygenerovala množství zbohatlíků a silné finanční skupiny. Organizačně zmonopolizovaný trh, nekoncepční zacházení s veřejnými zdroji a privatizace postsocialistického kapitálu do rukou úzké skupiny osob velmi rychle vytlačily základní principy demokracie a politické kultury. Po divoké privatizaci okrádaly obchodnické kliky se spřízněnými politiky stát předraženými veřejnými zakázkami a tučnými provizemi. Nad veřejným zájmem vítězily ekonomický egoismus, kořistnický přístup a korupční symbióza politických a ekonomických sil.
Propojení politické a ekonomické moci a nelegitimní zprivatizování státu ve stylu „vítěz bere vše“ mělo vážné důsledky. Dravci v politickém i ekonomickém životě už od počátku deformovali rodící se pravidla.
Politické garance pro byznys
Spoluaktéři oné novodobé „normalizace“ se etablovali v byznysu i politickém zákulisí tak pevně, že i při změnách politického klimatu zůstávali ve hře. Tak mohl „vzniknout“ Robert Fico jako produkt Mečiarových marketérů a oligarchů v době, kdy Vladimír Mečiar již neměl co nabídnout.
Tehdy bylo potřeba najít nové politické zastřešení, někoho, kdo bude ochotný shánět peníze a stát se tváří nové politické „akciovky“ a garantem byznysu lidí s ní svázaných, tedy Jozefa Brhela, Juraje Širokého, Fedora Flašíka, Martina Glváče a dalších. Tou ideální osobou se pro ně stal právě Robert Fico.
Kauzy jako třeba nedávno Váhostav jen navazují na mentalitu 90. let a jsou zákonitým důsledkem spojení Roberta Fica s mečiarovským ekonomickým i voličským zázemím.
Oligarchické řízení politiky
V posledních čtyřech letech zažíváme novou zkušenost s vládou jedné strany a jejím ovládnutím státu. Jakýsi nový typ normalizace. Tvrzení o konci mečiarismu se ukázala být iluzí. Mečiar jako politik je sice minulostí, ale jeho způsoby zůstaly zachovány v mentální výbavě, politické praxi a ekonomickém zázemí Roberta Fica. A způsoby HZDS jsou implementovány do chování Ficovy strany Smer-SD.
V tomto kontextu nelze opomenout ani stále silné postavení rodiny Lexů. Ivan Lexa byl za vlády Vladimíra Mečiara ředitelem Slovenské informační služby, jeho otec, Vladimír Lexa, bývalý místopředseda komunistické vlády, patřil svého času k nejmocnějším byznysmenům. Byl to právě on, kdo finanční skupině Penta doporučil bývalého šéfa StB Alojze Lorence. Mimochodem, na farmě rodiny Lexů dnes jedna ze soukromých televizí natáčí oblíbený televizní seriál.
Potvrzením mentálního vlivu devadesátých let na současnost je i výrok místopředsedy Smeru a dnes už bývalého šéfa parlamentu Pavla Pašky: „Vyhraj volby a můžeš všechno.“ Země, kde stačí vyhrát volby a všechno se pak může, spěje – v lepším případě – do slepé uličky. To však platí pro běžné občany, nikoliv pro oligarchy.
Oproti Mečiarovým časům je tu však jeden zásadní rozdíl: oligarchové v pozadí Smeru jsou dnes silnější než (jejich) politici.
Oligarchie se dnes stala součástí řízení státu a má značný vliv i na legislativu. Projevilo se to například při zmíněné kauze Váhostav, kdy se pod rouškou takzvané restrukturalizace umožnilo beztrestně pokračovat v kvazi podnikání Juraji Širokému, přičemž mnoho lidí bylo okradeno.
Před časem Ficův Smer změnil zákon tak, aby firmy mohly dostat státní úlevy i bez souhlasu vlády jako celku. Následovalo rozhodnutí ministerstva hospodářství o daňových prázdninách ve výši 60 milionů eur pro Duslo Šaľa, které patří do portfolia Andreje Babiše. V té samé době přitom stát ve jménu ozdravování veřejných financí zvýšil daňovou zátěž pro ostatní podnikatele.
Mohli bychom zde uvést i mnoho jiných případů, kdy si oligarchie vylobbovala změnu zákona anebo nějaké výjimky ze zákona. Jiným příkladem propojení oligarchie a politiky se v minulosti stal třeba pobyt Ficova ministra financí Jána Počiatka na jachtě finanční skupiny J&T těsně před vstupem Slovenska do eurozóny. Banka J&T pak na změně měny vydělala tak, jako by dopředu znala finální kurz koruny vůči euru.
Týdeník Trend před časem vyčíslil, že nejsilnější oligarchové, tedy finanční skupiny a podnikatelé s napojením na stát, mají vliv na aktiva firem v hodnotě téměř 37 milionů eur. To je osmkrát více než aktiva na Slovensku působících automobilek Volkswagen, Peugeot Citroėn a Kia dohromady. A to zde hovoříme o číslech na základě veřejně dostupných údajů. U mnohých akciových společností totiž není jasné, kdo je jejich skutečným akcionářem, působí zde i schránkové firmy se sídlem v daňových rájích. Takže vedle oficiálních údajů existuje ještě několik „skrytých“ miliard, které nelze dohledat. Vliv oligarchů tak bude nejspíš daleko větší, než naznačují oficiální statistiky.
Fico přebral klíčové oligarchy od Mečiara, jediným novým oligarchou v prostředí Smeru je Miroslav Výboh. Právě o něm se hovoří jako o nejsilnějším a nejvlivnějším muži v blízkosti Roberta Fica a jeho strany. Výboh kdysi začal podnikat s firmou Willing, která získala významné armádní zakázky. I když se stále angažuje v zbrojařském průmyslu, nefiguruje nyní v žádné společnosti. Výboh spolu s Jurajem Širokým, Jozefem Brhelem a Vladimírem Poórem bývají označováni jako akcionáři strany Smer-SD.
Za zmínku stojí, že do roku 2006 měla značný vliv rodina Weissů, blízka levicové SDĽ. Když Fico odešel z SDĽ a založil Smer, zůstali Weissové věrni původní straně. V roce 2002 se ji snažili neúspěšně oživit, podobně neuspěli i ve snaze prosadit se s vlastní stranou 99%. Ze sféry vlivu je tak vytlačili oligarchové se silnějším politickým krytím.
Kolonizace médií
Slovenská média byla významným aktérem revolučních i porevolučních změn. Na začátku transformačního procesu se však nevyjasnily úloha a postavení žurnalistů ani normativní základy novinařiny.
Po nástupu Vladimíra Mečiara k moci v roce 1994 se veřejnoprávní média stala nástrojem politických dezinformačních kampaní a proti nezávislým médiím se vytvářel silný politický i ekonomický tlak. Jak za časů Vladimíra Mečiara, tak i za první vlády Roberta Fica se potvrdilo, že prohlubování deficitu demokracie se promítá i do mediální sféry.
Když se v roce 2012 Fico stal podruhé premiérem, stáhl dříve podané žaloby na média. Nejprve měly žaloby novináře zastrašit, po jejich stažení se měl naopak vytvořit dojem vstřícného a k dialogu ochotného ministerského předsedy. Obě pozice byly mocenskou hrou, na kterou klíčová média v obou případech „skočila“. Následně se v některých médiích začaly objevovat příspěvky vykazující mnoho znaků PR produktu ve Ficův prospěch.
V oligarchicky řízeném statě jsou média integrovaná do klientelistického systému a do úzkého vztahu mezi politickými a ekonomickými elitami. Politika se tak do značné míry dělá i prostřednictvím mediálních dohod. Namísto veřejné debaty se objevuje mediálně zinscenovaná politická diskuse. Média se tak proměňují v politické aktéry: politiku víc dělají, než o ní informují. Když vlastnické vztahy v médiích tvoří také lidé s blízkým vztahem k vládní straně, riziko ještě vzrůstá.
Potřebujeme demokratizaci demokracie
Za vlády strany Smer-SD se Slovensko ocitlo v pokročilé oligarchizaci politiky. O finančních skupinách a podnikatelích napojených na stát už se toho napsalo hodně. Skutečnost, že úzká skupina lidí ovládá klíčová odvětví, je hrozivá a varovná. Stejně znepokojující je však to, že se příchodem nové strany #Sieť ke slovu hlásí byznysmeni druhé ligy, přičemž o přítomnosti finanční skupiny v pozadí této strany se nespekuluje jen tak náhodou.
Šéf této strany Radoslav Procházka neuměl věrohodně vysvětlit již financování své prezidentské kampaně v roce 2014 a stejně tak nyní vyvolávají mnohé pochybnosti obrovské finance vynakládané na propagaci strany #Sieť. Navíc Procházka opakovaně připouští povolební spolupráci s Ficovou stranou. Z těchto i mnoho jiných důvodů se nemůže divit, když ho mnozí označují za jakéhosi trojského koně Smeru na pravici.
S ohledem na výše napsané jedna z klíčových otázek pro Slovensko zní, jak omezit nežádoucí vliv oligarchů na politiku a jejich napojení na stát. To není možné změnit ze dne na den. Při dobré vůli lze však přijímat opatření, která postupně omezí prostor pro podobné jevy a nekalé praktiky. Centrální registr smluv a povinné zveřejňování smluv na internetu, projekt Otevřeného vládnutí, reformy v justici atd. jsou opatření, která byla vysoko ceněná i v zahraničí. A potvrdilo se, že tudy vede cesta k rozvoji demokracie. Ukázalo se však rovněž, proč je cesta ke změně uprostřed propojení politických a ekonomických sil a zájmových skupin tak náročná a proč se jí mnozí brání.
Potvrdilo se, že klíčový problém představuje cyklický návrat politiků se silnými a vlivnými oligarchy v pozadí. Jak to změnit je už jiná otázka. Zdá se však, že současná opozice se ani za poslední čtyři roky nepoučila.
(Demokratický střed 1/2016, s. 8-10)