Slovenského premiéra Eduarda Hegera (hnutí OĽaNO) charakterizují opakovaná alibistická vyjádření a strategická pasivita. Tato kombinace v konečném důsledku ještě více prohloubila agónii tamní koaliční vlády.
Pro včasné vyřešení krize, která vyvrcholila na začátku září odchodem čtyř ministrů za stranu Svoboda a solidarita (SaS) z jeho kabinetu, neudělal Heger reálně vůbec nic. Navíc pouze přihlížel, jak se porušují demokratické standardy a pravidla. Za vzniklou situaci tak nese odpovědnost právě on.
V červnu premiér Eduard Heger na otázku, zda připadá v úvahu odvolání ministra financí Igora Matoviče (OĽaNO), odpověděl, že všechny scénáře jsou ve hře. Média to interpretovala tak, že vyhození svého stranického šéfa z vlády nevyloučil. Jenže každý, kdo sleduje Hegerovo vystupování, věděl, že jeho vyjádření je čistým alibismem. Premiér je vůči svému kamarádovi Matovičovi natolik úslužný a poddajný, že podobný krok je zcela nepředstavitelný. Ostatně to sám později potvrdil, když navzdory hrozbě rozpadu čtyřčlenné vládní koalice prohlásil, že by odchod Matoviče z funkce ministra nic nevyřešil. Přitom právě Matovič, který se chová jako neřízená střela, vyvolává uvnitř vlády neustálé konflikty.
Dlouhodobé spory v koalici kulminovaly na začátku července, kdy ministr hospodářství a předseda strany Svoboda a solidarita Richard Sulík prohlásil, že „tak jako doteď se nedá pokračovat“. Strana vypověděla koaliční smlouvu a vyslovila požadavek na odchod ministra financí Matoviče z vlády. Dala mu ultimátum do konce srpna s tím, že když bude i po tomto termínu členem kabinetu, všichni ministři za SaS podají demisi. Bylo jasné, že to myslí vážně.
Když se tlak na Matovičův odchod stupňoval, do debaty vstoupil ministr obrany Jaroslav Naď (OĽaNO) s jasným vzkazem, že hnutí OĽaNO svého předsedu podrží a že se jedná o dodržení koaliční smlouvy. Zde je nutno připomenout, že když se Matovič se svými spolustraníky spolčil v parlamentu s opozičními fašisty při schvalování takzvaného rodinného balíčku, ministr Naď proti zjevnému porušení koaliční smlouvy nic nenamítal.
Premiér jako mluvčí
Hlasování o rodinném balíčku, které přimělo Sulíkovu stranu k výše zmíněnému ultimátu, mělo velkou vypovídací hodnotu. Spojenectví s fašisty bylo ukázkou Matovičova bezhodnotového pragmatismu. Svou machiavellistickou politikou, jež nemá žádný koncepční ani ideový rámec, naplňuje vlastní sny a narcistní představy. Zároveň fakt, že se premiér za tento legislativní balík i přes vážné výhrady odborné veřejnosti postavil a že mu nepřekáželo účelové spojenectví s extremisty, jen potvrdil Hegerovu silnou podřízenost Matovičovi.
Sám Igor Matovič namísto řešení rozkolu se SaS začal konspirovat a opět ukázal své paranoidní sklony. Uvedl, že „je za tím určitě něco většího, vyšší hra, o čem nikdo z nás ani netuší“. Zanedlouho prohlásil, že nemá důvod odejít. Tím jen potvrdil, že ani v takto vážném okamžiku není schopen sebereflexe. A také že vládní funkce je pro něj důležitější než snaha zabránit v návratu k moci politikům v čele s expremiérem Robertem Ficem (Směr), které sám nazývá mafií. Vyjádření a požadavky Svobody a solidarity označil za „tlachání“.
K odchodu ministra financí vyzvala i neparlamentní strana Progresívní Slovensko, z níž vzešla současná prezidentka Zuzana Čaputová. Ozvali se také přední slovenští umělci, mimo jiné Richard Stanke, Zdena Studenková, Anna Šišková, Matej Landl, Ady Hajdu či Miro Noga, kteří apelovali na Matoviče, aby odstoupil, a zabránil tak návratu Směru a opětovnému ovládnutí státu mafiány.
Ani když se blížil termín ultimáta, premiér Heger nekonal. Zaznívaly od něj jen prázdné fráze, že chce, aby se čtyřkoalice udržela, anebo vskutku zvláštní výzva, aby se SaS podívala na věc z nadhledu. Každým svým prohlášením jen dosvědčoval, že ve skutečnosti vládne Matovič a on je jen jeho mluvčím.
Na premiérově pasivitě nic nezměnilo ani setkání s prezidentkou Zuzanou Čaputovou. Ta se vyjádřila jednoznačně: vládní krize nepřišla ze dne na den ani není výsledkem náhody, ale „je to důsledek velmi konkrétních událostí, kroků a vyjádření, jejichž podcenění vedlo k tomu, že jsme v situaci, kdy náš stát čelí velkým vnějším problémům a zároveň vnitřní nestabilitě a nejasnému vývoji“.
Nebezpečné rozbušky
Když už byla situace mimořádně vážná, Igor Matovič odjel na dovolenou. Měl na ni celé léto, ale vybral si ji právě v nejkritičtější chvíli. Těsně před vypršením ultimáta pak přišel s deseti požadavky, které má SaS splnit, aby on odešel z vlády. To už Zuzana Čaputová nevydržela a prohlásila, že Slovensko čekalo dva měsíce, až vládní koalice přestane řešit samu sebe a začne řešit problémy země. A prezidentka nešetřila kritikou ani na adresu samotného Matoviče: „To vážně musel ministr financí čekat s tímto krokem do posledního dne?“ Vládní koalici vyzvala, aby nehazardovala s trpělivostí občanů.
Ministři za Svobodu a solidaritu nakonec z vlády na začátku září odešli. Heger vzápětí projevil ochotu pokračovat v čele menšinové vlády spolu se stranami Jsme rodina a Za lidi. V interpretacích a komentářích se letní vládní krize většinou redukuje na dlouhodobé spory mezi Matovičem a Sulíkem. Jenže – jak to naznačila prezidentka Zuzana Čaputová – problém je mnohem širší.
Igor Matovič vsadil na politické spojenectví s Borisem Kollárem (který se kdysi pohyboval v mafiánském prostředí), což bylo od samého začátku další potenciální hrozbou. Matovič i Heger tolerují Borisi Kollárovi a jeho straně Jsme rodina vše včetně porušení koaliční smlouvy hlasováním s opozicí pro doslova prokorupční zákon související s výstavbou nájemních bytů. Kollár si dělá, co chce. Navíc opakuje Ficovy nesmysly o zpolitizovaných trestních stíháních, čímž se postavil na stranu opozice a de facto odstartoval předvolební kampaň. Za Kollárovým chováním je možné tušit jeho připravenost vládnout po dalších volbách spolu se stranou Hlas, které předsedá někdejší premiér a dlouholetý Ficův spolupracovník ve Směru Peter Pellegrini.
Vládní koalice je v permanentní krizi od svého počátku. Začala už v čase, kdy byl premiérem Igor Matovič. Jeho loňský vynucený odchod z postu ministerského předsedy nic nevyřešil – snad kromě toho, že na rozdíl od něj nedělá premiér Heger Slovensku ostudu v zahraničí.
Zatímco se koalice v létě zaobírala sama sebou, Robert Fico si podával ruku s extrémisty, což v této složité situaci může být další nebezpečnou rozbuškou. Protože v čase silné inflace, obrovského zdražování a energetické nejistoty stačí málo a masy lidí mohou být ze dne na den v ulicích. Že se toho Fico a extremistické subjekty budou snažit využít, není asi třeba dodávat.
Můžeme jen spekulovat, jak dlouho bude menšinová vláda Eduarda Hegera schopná fungovat. Důležité protikrizové zákony a opatření nemusí v parlamentu prosadit. Strana Hlas už vzkázala, že vládní návrhy na pomoc občanům podpoří jen v případě, že vznikne dohoda o předčasných volbách. Jedno je však jisté: osobní útoky a rozvratná politika Igora Matoviče budou intenzivně pokračovat.
(DS 3/2022)