První vlnu pandemie nemoci covid-19 zvládlo Slovensko velmi dobře. Stalo se dokonce vzorem pro zahraničí. Dnes však patří mezi evropské státy, které si v boji s koronavirem vedou nejhůře a mají nejnižší proočkovanost obyvatelstva. Zamyšlení nad chybami, jež k této skutečnosti vedly, zároveň umožňuje načrtnout obecné předpoklady nutné pro překonání jakékoliv vážnější celospolečenské krize.
Při sestavování nové vlády na jaře 2020, které se krylo s nástupem pandemie koronaviru, jsme na Slovensku viděli ten nejhorší možný začátek. Lídr hnutí OĽaNO a budoucí premiér Igor Matovič povýšenecky vyhlašoval, že to bude nejlepší vláda, jaká kdy v zemi byla. Jeho koaliční kabinet přitom ještě ani nevznikl a už jsme byli svědky hádek a vzkazů přes média a sociální sítě.
Přesto Slovensko zvládlo první vlnu v rámci možností velmi dobře. Okamžitá přísná opatření a jejich kontrola přinesly ovoce. Třeba však dodat, že se tak stalo i kvůli velkým obavám obyvatelstva z neznámé nemoci umocněným děsivými obrázky zejména z Itálie a Španělska. Zároveň zafungovaly silný sociální kapitál, skryté rezervy solidarity a aktivní chápání přátelství. Toto vše hrálo roli, každopádně pohotová reakce vlády byla příslibem pro nejbližší měsíce. Zvládnutí první vlny tedy přineslo určitou naději, která však rychle vyprchala.
Při zavádění protikoronavirových opatření uváděl premiér Matovič jako příklad úspěšného postupu vůči pandemii přísná omezení na Novém Zélandu. Měl pravdu, jen jaksi zapomněl na jednu stejně podstatnou věc: na politickou kulturu, způsob vystupování a komunikace s veřejností v podání novozélandské premiérky Jacindy Ardernové. Její empatický, uklidňující a nekonfliktní styl jednání měl silný vliv na atmosféru v zemi, na důvěru občanů a jejich osobní zodpovědnost. Vyvolal emocionální i racionální odezvu veřejnosti a ukazoval, jak se mají v krizových situacích chovat političtí lídři. Toto vše Matovič pominul a jako vždy si selektivně vybral jen to, co mu vyhovovalo. Kdyby si skutečně dokázal vzít ze své novozélandské kolegyně příklad, mnohé by dnes mohlo být jinak.
Navzdory tomu, že vědci a všichni kompetentní odborníci upozorňovali, že přijde druhá vlna, která může být horší a je třeba se na ni připravit, vláda tuto přípravu úplně zanedbala. Zřejmě byla ukolíbána úspěšným zvládnutím první etapy pandemie a počítala s tím, že to automaticky půjde dobře i nadále. První problém nastal, když se Igor Matovič začal ještě více řídit náladami na sociálních sítích. Poté, co někteří vyjadřovali nespokojenost s omezeními například pro svatby, premiér Matovič pro ně svévolně prosadil úlevy. Zakrátko se koronavirus opět rychle šířil. Když premiér zvolil návrat k přísnějšímu režimu, bylo už pozdě. Situace se zhoršovala ze dne na den.
Spokojenost občanů s tím, jak si vláda počíná při krocení pandemie, se mezi dubnem a zářím 2020 propadla z 53 procent na necelých 30 procent. Podobně klesla i důvěra v kabinet jako takový. Tak rychle a v takové míře přijít o důvěru občanů se na Slovensku ještě žádné vládě nepodařilo. Igor Matovič to alibisticky připisoval nepříjemným zprávám, které musel jako ministerský předseda oznamovat. Jako kdyby v té době byl jediným premiérem na světě, jenž tak musel činit. Jenom tím potvrdil, že je neschopný sebereflexe a reálného vidění věcí a setrvává v sebestředném vnímání světa.
K poklesu důvěry přispělo i porušování opatření ze strany některých koaličních lídrů. Zatímco třeba v České republice ministr zdravotnictví Roman Prymula (za ANO) po podobném prohřešku odstoupil z funkce, na Slovensku se nic takového nedělo. Stejně jako když šéf parlamentu Boris Kollár (Jsme rodina) a premiér Igor Matovič nebyli ochotni rezignovat poté, co na ně prasklo plagiátorství při psaní diplomových prací. I toto vypovídá o stavu politické kultury na Slovensku.
Vědec jako terč
Na podzim 2020 nařídila vláda opakované celoplošné testování antigenními testy. A to přes to, že celý svět věděl, že nejsou pro daný účel vhodné a dokonce mohou způsobit chaos v datech. Matovič od této akce navzdory hlasité kritice odborníků neustoupil. Následně na ně útočil a své kritiky nesmyslně obviňoval, že si přejí návrat mafie, čímž narážel na předchozí vládní garnituru pod vedením strany Směr.
V televizi si postěžoval, jak na něj všichni útočí, a že nikdo nechválí vládu za zvládnutí první vlny pandemie. Což byla samozřejmě lež. Ve stejném pořadu tvrdil, že čelí kritice, protože není „bratislavský kavárenský liberál“. Na Matovičovo chování musela opakovaně reagovat prezidentka Zuzana Čaputová, která mu připomněla demokratická pravidla i vážnost situace. Premiérovou reakcí byly útoky na hlavu státu. Dodnes využije každou příležitost, aby prezidentku i další kritiky verbálně atakoval. Používá při tom spojení jako „progresivistická kavárna“ a podobně.
Namísto budování důvěry k vědcům a odborníkům jsme u Igora Matoviče zažívali jejich znevažování. Vrcholem byl jeho bezprecedentní útok na respektovanou odbornici a tehdejší ředitelku Státního ústavu pro kontrolu léčiv Zuzanu Baťovou kvůli jejímu přístupu k neregistrované ruské vakcíně Sputnik V.
Výsledkem výše uvedeného byla čím dál horší situace, plné nemocnice, vyčerpaný zdravotnický personál. Únava z pandemie, hádky v koalici a neustále se měnící opatření způsobily, že mnozí začali polevovat v disciplíně a stát úplně zanedbal kontrolu a vymáhání restrikcí. Po velmi slabé a pomalé pomoci podnikatelské sféře a zasaženým provozům vzrostla i míra nespokojenosti veřejnosti. Pomalá finanční pomoc dotčeným sektorům a ignorování ekonomických i sociálních dopadů pandemie jsou ukázkou nefunkčního státu a jeho institucí.
Důsledkem nahromaděných problémů byla loni v březnu vládní krize a výměna premiéra. Přesun Igora Matoviče na post ministra financí ale znamenal jeho setrvání ve vládě, což vyvolalo skepsi ohledně úspěšného boje s pandemií. Bylo totiž jasné, že se Matovič začne mstít a že nadále bude mít hlavní slovo. A že premiér Eduard Heger (OĽaNO) bude jen jakýmsi mluvčím vlády.
Neúspěšné zvládání pandemie se ještě zvýraznilo v souvislosti s očkováním. Nejprve nefungoval systém registrace, následovala opožděná a velmi slabá propagační kampaň omezená na pár nicneříkajících spotů. Na ministerstvu zdravotnictví nepochopili, že kampaň nejsou jen videa, ale že musí mít více vrstev a různé komunikační strategie zaměřené na jednotlivé cílové skupiny atd. Navíc Matovičův tvrdohlavý boj za vakcínu Sputnik vyvolal další konflikt s odborníky a zvýšil napětí ve společnosti. Brzy byly vidět protesty odpůrců očkování, ke kterým se přidali i četní opoziční politici v čele s expremiérem a šéfem strany Směr Robertem Ficem. Situace byla kritická a jen zázrakem neeskalovala do násilností.
Jak z toho ven?
Výměna v čele resortu zdravotnictví byla jedním z mála dobrých počinů, přišla však pozdě. Situaci nedokázala zvrátit, ačkoli odborné kompetence i komunikaci nového ministra Vladimíra Lengvarského (nominant hnutí OĽaNO) lze hodnotit kladně. Celý plán řešení pandemie v zemi s nízkou proočkovaností má v poslední době podobu proseb k občanům, aby se chovali zodpovědně a disciplinovaně. Jinými slovy vláda nemá plán, nedokáže reagovat na vývoj situace a opět spoléhá na náhodu.
Ukazuje se, že boj s covidem lépe zvládají státy, kde veřejnost důvěřuje vládě a institucím. Úspěšnost opatření totiž v značné míře závisí na jejich dobrovolném dodržování včetně omezení pohybu a sociálních kontaktů. Vyšší míra důvěry umožnila některým zemím přesvědčit lidi k dobrovolnému testování a karanténě, a to dříve, než by se virus nebezpečně rozšířil. Naopak ve státech s nízkou důvěrou je dodržování opatření problematické. Není tedy překvapením, že tam velké množství občanů ignorovalo například nařízení o omezení sociálních kontaktů.
Kdybychom měli shrnout ponaučení z pandemie, které by bylo všeobecně užitečné pro úspěšné řešení vážných krizí, šlo by zejména o tyto zásadní předpoklady: 1. důvěra občanů (k vládě, institucím, odborníkům); 2. chování nejvyšších politických představitelů; 3. spolupráce politické reprezentace s experty a naslouchání jim, 4. fungující stát, respektive fungující státní správa.
Tyto předpoklady je nejspíše možné přenést na každou vážnou krizi zasahující celou společnost. Jsou poučením, které bychom měli brát vážně. Kdyby se začaly ještě teď aplikovat na Slovensku, situace by se asi mohla alespoň trochu zlepšit. Jenže naděje bohužel umírá s každým dalším dnem. Protože vláda i opozice pandemii zpolitizovaly a řídí se optikou stranických volebních preferencí. To je to nejhorší, co se mohlo přihodit. A je to vzkaz celému světu, že takovýto přístup v takto obtížné situaci je nejen hanebný, ale hlavně vede do slepé uličky.
(DS 1/2022)