Dvojici favoritů v jarních slovenských prezidentských volbách již dlouho tvoří předseda vládní strany Hlas Peter Pellegrini a diplomat Ivan Korčok. Bude to výběr mezi dvěma světy. Buď premiér a šéf strany Směr Robert Fico ovládne celý stát, nebo bude mít Slovensko prezidenta s prozápadní a demokratickou orientací, který bude protiváhou Ficova kabinetu.
Před parlamentními volbami 2023 Peter Pellegrini ubezpečoval příznivce Směru, že neuvažuje o vládě s Progresívním Slovenskem a Svobodou a solidaritou (SaS). Zároveň však lidé kolem jeho strany Hlas voličům dnes opozičních subjektů naznačovali, že to tak být nakonec nemusí. Že se Pellegrini od svého bývalého stranického šéfa Roberta Fica už hodně vzdálil. Například předseda neparlamentní strany Dobrá volba Tomáš Drucker, který dlouhodobě jednal s Hlasem o možné povolební spolupráci, řekl, že „Fico představuje extrém, ale Pellegrini není Směrem dva“. Podobně i někdejší ideolog Směru Boris Zala prohlásil, že „Pellegrini udělá vše proto, aby se Směrem do vlády jít nemusel“. Podobných signálů bylo více.
Těžko říci, zda to byla licoměrnost, politický plán, anebo naopak důkaz o absenci jakékoliv strategie. Pravda je, že Pellegrini a jeho strana se od této dvojí hry nedistancovali. Hlas volby nevyhrál, ale mnozí i po zveřejnění jejich výsledků věřili, že Pellegrini využije příležitosti a definitivně se odtrhne od extremisty a politického bitkaře Fica. A upřednostní vládu s demokratickými a prozápadními stranami. Realita však potvrdila, že se Pellegrini ani oligarchické pozadí Hlasu od Směru nevzdálili.
Matení spoluobčanů
Toto je důležité si připomenout i před blížícími se prezidentskými volbami. Také nyní hraje Peter Pellegrini dvojí hru s cílem zmást prodemokratického a prozápadního voliče. Příznivcům vládních stran naznačuje, že jsou s Ficem sehraná dvojice garantující funkční stabilitu. Voličům opozičních stran zase dává najevo, že v prezidentské funkci nebude Ficovým slouhou, ale bude samostatný a zajistí potřebný klid. Hodlá takto získat přízeň i mimo elektorát Směru a Hlasu. Nic jiného mu vlastně nezbývá, protože volby hlavy státu v letech 2014 a 2019 ukázaly, že podporovatelé Směru a jemu blízkých uskupení nestačí v souboji s mobilizací občanské společnosti a demokratických voličů.
Zatímco se Peter Pellegrini snaží právě demokratického voliče zmást, jeho hlavní vyzyvatel Ivan Korčok správně upozorňuje, že v případě Pellegriniho vítězství Robert Fico ovládne celý stát. „Půjde o to, zda v prezidentském úřadě bude asistent předsedy vlády, nebo někdo, kdo bude schopen se jasně postavit proti věcem, které nejsou v pořádku,“ prohlásil nedávno Korčok.
Pellegrini nebojuje o hlasy demokratických a prozápadních Slováků otevřeně. To by mu mohlo způsobit problémy ve vlastním táboře. Stačí, když bude navozovat falešný dojem, klamat tělem a hrát onu dvojí hru. V tom mu i mediálně znovu pomohou lidi z prostředí Hlasu, kteří budou vysílat matoucí signály k opozičním voličům. Primárním záměrem není získat jejich hlasy (byl by to vítaný bonus), ale oslabit mobilizaci občanské společnosti a voličů, které Ivan Korčok potřebuje.
Proto je nutné opakovaně připomínat, že tato Pellegriniho hra je falešná. A že dosud se nikdy Ficovi doopravdy nevzepřel, nedistancoval se od něj. Při založení Hlasu šlo čistě o pud sebezáchovy v čase, kdy se zdálo, že se Směr nenávratně propadá.
Je zajímavé, že podobné matoucí kroky Pellegrini činí i vůči členům a příznivcům své vlastní strany. Před časem se začaly objevovat komentáře, že v případě jeho vítězství půjde o konec Hlasu, protože ten splyne se Směrem. A to proto, že už nebude mít důvod k samostatné existenci. A ani volič nebude mít motivaci upřednostnit tuto stranu před Směrem. Kromě toho v Hlasu ani nevidíme nikoho, kdo by mohl být relevantním nástupcem současného předsedy. A tak se Pellegrini rozhodl neodpovědět jasně na otázku, zda se v případě výhry v prezidentských volbách vzdá funkce šéfa strany. Zákon mu to nepřikazuje, nicméně si to vyžaduje politická kultura. Pellegrini členy i voliče Hlasu takticky udržuje v představě, že by ho i jako hlava státu mohl vést.
Předseda Slovenské národní strany (SNS) Andrej Danko chce využít prezidentské volby k posilnění své pozice ve vládní koalici. Za určitých podmínek byl ochoten Pellegriniho podpořit. Například kdyby Hlas přenechal SNS křeslo ministra hospodářství. Když to Pellegrini odmítl, Danko ohlásil svou vlastní kandidaturu na prezidenta. Jak sám naznačil, bude se mu tak lépe vyjednávat. SNS je čistě obchodní a klientelistická strana. Předseda Danko to potvrzuje nejen dosazováním svých lidí do všech možných funkcí bez ohledu na odbornost a kompetentnost, ale právě i záměrem politicky zobchodovat prezidentské klání.
Na protestní vlně
Podle průzkumů měl Pellegrini už před oficiálním oznámením své kandidatury velký náskok. Navíc exministr zahraničí Ivan Korčok má velmi slabou kampaň a dělá chyby. V době vzniku tohoto textu v jeho neprospěch hraje též váhání křesťanských demokratů (KDH), zda ho podpořit. Svědčí to o tom, že dlouhodobě odmítají být moderní stranou typu německé CDU. Jako uskupení s luďáckým sentimentem a silným ultrakonzervativním zázemím nechce KDH riskovat ztrátu podobně naladěných voličů. Představa, že stačí demokratického kandidáta podpořit až ve druhém kole, je iluzorní. A je známkou nepochopení psychologie voliče. Příliš velká ztráta z prvního kola se ve finále už nedá dohnat, je potřeba být alespoň v těsném závěsu.
Ivan Korčok už musel vyvracet falešné zprávy, že vlastní též americký pas. Podobným dezinformacím i útokům, že je liberál a podobně, bude v ostré fázi kampaně a zejména před druhým kolem čelit častěji.
Jedna věc však může Korčokovi významně pomoct: masové protesty po celém Slovensku i před slovenskými ambasádami v zahraničí proti krokům Ficovy vlády v oblasti justice. A zdá se, že to začíná fungovat. I když demonstrace proti rušení Speciální prokuratury a likvidaci právního státu zatím nejsou manifestacemi na Korčokovu podporu, je jasné, že se jich zúčastňují právě jeho potenciální voliči, nikoliv možní podporovatelé Pellegriniho. Pokud mají mít protesty širší a dlouhodobější smysl, dříve či později budou muset vyústit v podporu Ivana Korčoka. A při pokračujících silných demonstracích může být i Pellegrini jako šéf vládní strany a předseda parlamentu pod tlakem a může znervóznět.
Zatímco ve druhém kole mohou k Pellegrinimu přejít voliči slabších a proruských kandidátů, Korčok nebude mít příliš kde nové podporovatele brát. Může maximálně získat některé hlasy těch, kteří půjdou hlasovat až ve druhém kole, na což ale nelze příliš spoléhat. To vše posiluje Pellegriniho šance.
V Korčokův prospěch hraje všechno to, co a jak vládní koalice dělá. Posouvá ho to vzhůru. Začíná dohánět Pellegriniho navzdory o hodně nižší rozpoznatelnosti, přičemž Pellegrini v tomto ohledu již dosáhl svého stropu. Jak napsal komentátor slovenského Denníku N Roman Pataj: „Ficova a Pellegriniho koalice neustále generuje nové důvody k nespokojenosti a bude v tom pokračovat až do voleb. Ostatní závisí na Korčokově šikovnosti a přesvědčivosti.“
(DS 1/2024)