Současná slovenská vládní koalice se od svého ustavení na jaře 2016 neustále zmítá v nějaké krizi.
Nezapomeňme, že vznikla v podstatě podvodem. Předsedové stran Most-Híd a Síť, Béla Bugár a Radoslav Procházka, totiž oklamali veřejnost, když navzdory předvolebním slibům vstoupili do koalice s Ficovým Směrem. Navíc Robert Fico s Bélou Bugárem a šéfem Slovenské národní strany Andrejem Dankem později vypudili Síť z vlády a vzali jí jediné ministerstvo, které této straně (jakkoli v tu chvíli již zdecimované) na základě povolební dohody patřilo.
Po řadě sporů a kauz Ficova vláda letos na jaře padla. Rozhodujícím impulsem se stala vražda mladého novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové. Jediné přijatelné řešení představovaly předčasné volby, avšak vládní koalice potřebovala zůstat u moci za každou cenu. Byznys je byznys a obsluha oligarchie přináší zisky všem zúčastněným. Fico (na jehož rozhodnutí nejspíš měli vliv oligarchové v pozadí strany Směr) tak místo sebe vyslal na premiérský post svého stranického kolegu Petera Pellegriniho.
Sedět pouze v poslanecké lavici však musí být pro šéfa Směru frustrující. Po potupné prohře s Andrejem Kiskou v prezidentských volbách v roce 2014 se pro něj jedná o druhou mimořádně ponižující situaci. Tomu všemu se ovšem mohl Fico vyhnout, kdyby dodržel svůj slib z roku 2009, že za pět let už v politice nebude. Jeho slova však obvykle mívají nulovou váhu. Lži, stejně jako agresivita a šíření nenávisti patří k jeho politickým nástrojům. Svou současnou frustraci si Fico kompenzuje siláckými řečmi, přičemž hlasitě prohlašuje, že nikam neodchází. Jako by chtěl přesvědčit především sám sebe.
Reálně dnes proti vládě vedené jeho stranickým podřízeným Pellegrinim nestojí žádná důvěryhodná opozice, čelí jí hlavně občané. Nic horšího se Ficovi nemohlo stát. Jemu, který si voliče kupoval sociálními balíčky, slibováním jistot a bezpečí. „Nová“ vláda v podstatě nefunguje. Je ochromená. Koalice se zaobírá už jen sama sebou a bezostyšně se snaží udržet korupční a klientelistický systém organizovaného rozkrádání státu.
Kosmetická změna na vnitru
Už dlouho existoval dostatek důvodů, aby ministr vnitra Robert Kaliňák svou funkci opustil. Ponecháme-li stranou všechny jeho známé kauzy, k odvolání by stačilo jen to, jak se v minulosti cynicky a arogantně vyjadřoval na adresu Jána Kuciaka, když novináři vyhrožoval byznysmen (figurující na takzvaných mafiánských seznamech) Marián Kočner.
Ján Kuciak a jeho partnerka jsou dnes mrtví. Mělo by být věcí elementární slušnosti se za své předchozí chování omluvit a okamžitě odstoupit. Tak by se stalo v každé kultivovanější společnosti s alespoň špetkou politické kultury. Na Slovensku ovšem trvalo poměrně dlouho, než veřejný tlak donutil nejprve Kaliňáka a posléze i Fica rezignovat.
Generální prokurátor Jaromír Čižnár vyzval novináře, aby jakékoli zastrašování oznámili. Ján Kuciak to udělal bez vyzvání. Policie si však jeho oznámení skandálně přehazovala z jednoho oddělení na druhé jako horký brambor. Nakonec Kočnerovy výhrůžky vyhodnotila tak, že nešlo ani o přestupek.
Za postup policie nese plnou odpovědnost policejní ředitel Tibor Gašpar. Bez ohledu na to, kdo za úkladnou vraždou novináře a jeho snoubenky stojí, měl okamžitě odstoupit. Nemluvě o tom, že když jedna z indicií zároveň odkrývá vztahy lidí z prostředí Směru s mafií, nemůže policejní šéf vystupovat na tiskové konferenci společně s čelnými představiteli této strany. Prohlubuje tím nedůvěru k policii, vlastní osobě i k samotnému vyšetřování.
Pokud byl Ján Kuciak pro objednatele vraždy větším nebezpečím než celá Národní kriminální agentura a Generální prokuratura dohromady, o něčem to vypovídá. Jak prohlásil novinář Eugen Korda: „Býčí šíje nahradily bílé límečky, které mafiány kryjí.“ Ostatně Robert Fico před časem (byť při jiné příležitosti) prohlásil, že jeho povinností je „chránit své lidi“. Také proto se do čela ministerstva vnitra po krátkém intermezzu s Tomášem Druckerem postavila Kaliňákova pravá ruka Denisa Saková.
Skandál loutkové vlády
To, že se „nová“ vláda, která zůstává ve Ficově područí, ztotožnila s programovým prohlášením jeho kabinetu z roku 2016, je logické. Ovšem nedat si ani tu námahu vymazat z textu již schválená opatření a zejména závazky vztahující se k letům 2016 a 2017 je hrubý cynismus. Z mnoha lapsů zmiňme třeba ten, že na jaře 2018 vláda slibuje, že „udělá vše potřebné, aby zajistila úspěšný a bezpečný průběh předsednictví SR v Radě Evropské unie ve druhé polovině roku 2016“.
Nový premiér Peter Pellegrini se na to prostě vykašlal. Zkopírovaný text z roku 2016 předložil vládě a následně parlamentu. Může mít takový kabinet důvěru, když si dělá z občanů dobrý den? Premiér, vláda i koaliční poslanci se tvářili, jako by se nic nestalo. Z jejich strany zaznívaly jen cynické reakce. Přitom jde o nejdůležitější vládní dokument. Všude jinde by vypukl obrovský skandál. Nic na tom nemění ani fakt, že vláda schválila příslušný dokument s připomínkami.
Béla Bugár na Facebooku zadoufal, že „nová vláda obnoví víru občanů v politiku“. S takovýmto skandálním přístupem asi těžko. Nemluvě o tom, že k politice mohou mít lidé důvěru, víra se však vztahuje k něčemu vyššímu, co nás přesahuje.
Richard Raši na scéně
Nový vicepremiér Richard Raši nedokázal jako košický primátor zabezpečit propojení městských informačních systémů. To však nebránilo loutkovému premiérovi svěřit mu zodpovědnost za informační systémy na celostátní úrovni. Éra košického primátora Rašiho bude natrvalo spojena zejména s parkovacím byznysem jedné soukromé firmy. Na jeho nestandardní okolnosti upozornilo šetření Nejvyššího kontrolního úřadu, které posílilo přesvědčení značné části veřejnosti o propojení politiky a byznysu, v tomto případě o propojení soukromé společnosti a vedení města.
Košický primátor Raši figuroval i v dalších kauzách. Například dlouho odmítal, že by někdo z jeho blízkých profitoval z nakládání s městským odpadem. Pak ale vyšlo najevo, že když chce některý podnikatel nebo šéf státní instituce dostat slevu za odvoz odpadu, musí být klientem zprostředkovatelské firmy Rašiho sestřenice. Té samé firmy, která bývá úspěšná také při získávání státních zakázek ve zdravotnictví.
Právě takový typ politika nyní ve Směru opět potřebují – člověka s uhlazeným vystupováním, jenž zajistí nerušené fungování byznysu a nepřekáží při tom. Richard Raši všechny tyto předpoklady splňuje.
Destrukce demokracie pokračuje
Odstoupení Roberta Fica a Roberta Kaliňáka i avizovaný odchod policejního prezidenta Gašpara v současnosti splňují představy o nejnutnějších a nejnaléhavějších změnách. Nedávají však naději na změnu systému, jejž tu Směr dlouhé roky budoval: systému vlády coby služby spřízněné oligarchii a vytváření chráněné kategorie „náš člověk“. Všechna tři odstoupení se zdůvodňovala potřebou uklidnit situaci. Takže k žádným chybám, aférám a skandálům vlastně nedošlo, vše bylo víceméně v pořádku. Jen se zkrátka bouří veřejnost, tak je třeba ji utišit… Tomu se říká obyčejný cynismus.
Dnes, když vidíme destrukci či dokonce demontáž demokracie, je třeba znovu zdůraznit, že k demokracii nestačí jen fungující instituce. Jde též o styl politiky a způsob politického myšlení i praxe, které garantují funkčnost a efektivnost těchto institucí. Jinými slovy: demokracie závisí také na chování, mentalitě, morálce a zodpovědnosti.
Masové protesty, které kritizují oligarchickou vládu a volají po slušném Slovensku, početně přečíslují demonstrace proti Vladimíru Mečiarovi z devadesátých let. Poslanec Fico ví, že je musí co nejdříve rozložit a zastavit. Pomalu se mu to díky trpělivému postupu začíná dařit.
Machiavelistická politika
„Nejvíce zarážející tezí Machiavelliho Vladaře není to, že si politik nutně zašpiní ruce, ale to, že se tím nemá zaobírat,“ napsal před časem přední kanadský filosof, historik a spisovatel Michael Ignatieff.
V machiavelistické praxi se legitimita moci obejde bez individuální morálky a opírá se výhradně o státní, respektive veřejný zájem. Nejenže nestačí ve jménu těchto zájmů odložit morální normy, nýbrž by pro politika bylo osudovou chybou jen naznačit, že respektuje jisté morální principy a v konkrétních situacích má i nějaké zábrany. Machiavelli byl přesvědčený, že jestliže chce být politik úspěšný, nesmí se zabývat morálními otázkami ani problémem špinavých rukou.
Tak to dnes funguje na Slovensku. Ctnosti, morálka a charakter se ve jménu politického zápasu a mocenského pragmatismu (a také kvůli výhodám plynoucím z propojení politiky a byznysu) ocitají na okraji jako neužitečné rekvizity.
Aby se tyto a další deformace demokracie a politické kultury překryly, vláda čím dál tím víc zdůrazňuje ekonomické úspěchy a občany si kupuje novými „sociálními balíčky“. Je děsivé a pro společnost nebezpečné, jak dnešní slovenská politika připomíná lekce z Machiavelliho manuálu.
Volání po slušné opozici
V podobné situaci, kterou už několik týdnů Slovensko zažívá, by se dalo očekávat, že preference demokratické opozice porostou. Navzdory masovým protestům, kritice vlády i demisi premiéra se tak ale neděje. Momentálně se zdá, že voliči odcházející od vládních stran se řadí mezi nevoliče.
Ani tento varovný signál zjevně nedokáže přimět lídry demokratické opozice k zamyšlení a ke změně přístupu. Hrozí, že kvůli čím dál méně akceptovatelnému způsobu jejich vystupování nastane zvláštní jev, kdy nepřijatelná bude jak vláda, tak opozice. Občané vědí, co nechtějí, ale při pohledu na ty, kteří se prohlašují za alternativu, zůstávají v rozpacích.
Ukazuje se, že ani v současných krušných časech nedokáží demokratické strany parlamentní i neparlamentní opozice spolupracovat a nabídnout jasnou programovou, hodnotovou a personální alternativu, kterou by realizovaly po příštích volbách. Namísto toho jsme svědky vzájemné animozity, rozhádanosti, neschopnosti domluvit se na společném postupu, rozpačitých tiskovek a nevkusných vyjádření. Podobné chování provází opoziční lídry už několik let a nic nenasvědčuje tomu, že by byli s to se změnit.
Výzvu za slušné Slovensko, jež se stala mottem demonstrací po vraždě Jána Kuciaka, nelze redukovat jen na výměnu vlády. Pokud si to takto opoziční lídři vyložili, mohou se dočkat zklamání. Tato výzva se vztahuje i na ně. Jejich vystupování totiž až příliš často bývá stejně nevkusné jako jednání těch, které kritizují.
Hlavním problémem dnešního Slovenska je především organizované rozkrádání státu, posluhování oligarchii a v neposlední řadě i proruské politické postoje. Arogance a cynismus vládní koalice v kombinaci se způsoby opozičních lídrů mohou nejvíce pomoct extremistům typu Mariana Kotleby, kteří se opět mohou stát protestní volbou.
(Demokratický střed 2/2018)