Ficův kabinet bleskově ovládl stát, opozice reaguje jen chabě

 

Šéf strany Směr Robert Fico se počtvrté stal slovenským premiérem. Před volbami slíbil pomstu a své sliby plní. Nástup nové vládní koalice, na níž se vedle Směru podílejí Hlas a Slovenská národní strana, připomíná éru Vladimíra Mečiara. Nejedná se o normální převzetí moci, ale o dobytí státu.

Ti, kteří si mysleli, že by se předseda strany Hlas Peter Pellegrini mohl po volbách vůči svému někdejšímu šéfovi Robertu Ficovi vymezit a pomoci sestavit vládu bez Směru, velmi rychle vystřízlivěli. Tyto úvahy, či spíše tužby, byly z říše snů. Rychle se potvrdilo, že Hlas je skutečně Směrem 2 a že staré „směrácké“ kádry v Pellegriniho partaji – doplněné o pár nových lidí – se nijak nezměnily. Potřeba zastavit další odkrývání někdejších praktik mafiánského řízení státu a korupčních sítí z prostředí Směru a jeho nominantů, nutnost zabezpečit beztrestnost „našich lidí“, jakož i garance byznysu a oligarchické politiky byly příliš silnými lákadly.

Zároveň však má Peter Pellegrini pravdu v tom, že koalice s dnes opozičními stranami, které se nedokázaly dohodnout na spolupráci ani po volbách a posílaly si vzkazy přes média, by byla velkým riskem a dlouho by nevydržela. Jeden příklad za všechny: předseda Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) Milan Majerský opakoval, že s Progresivním Slovenskem do vlády nepůjde. Kdyby Pellegrini toto riziko podstoupil, bylo by to od něj neuvážené, navíc jeho voliči by tomu nerozuměli. A šéf Směru Robert Fico by ho z opozice rychle zničil.

Stačilo osm dní a nová koalice prostřednictvím ministra vnitra Matúše Šutaja Eštoka (rozuměj Ficova člověka ve straně Hlas) odstavila elitní policisty, kteří vyšetřovali kauzy spojené s předchozím vládnutím Směru. Kromě toho ministr vnitra doslova hulvátským způsobem odvolal policejního prezidenta Štefana Hamrana, jenž si už předtím podal žádost o odchod do civilu.

Eštok také prosadil do čela policejní inspekce někdejšího šéfa Národní kriminální agentury (NAKA) Branislava Zuriana, který se nějaký čas ukrýval před trestním stíháním v Bělorusku. Tam dnes přitom žádný normální člověk dobrovolně nevstoupí. Už jen proto, že tato země otevřeně podporuje ruskou válku proti Ukrajině. Je celkem možné, že ho tamní tajné služby vytěžily. Můžeme tedy jen spekulovat, zda si s sebou přivezl nějaké závazky, které by pro Slovensko mohly být bezpečnostní hrozbou.

Koalice bleskově vyměnila také nepohodlné členy Soudní rady. Nový režim Roberta Fica a jeho lidí tak během pár dní ovládl stát. Je třeba přiznat, že Fico to udělal šikovně. Ministerstvo vnitra přenechal Hlasu, aby za Směr odvedl špinavou práci a aby se případná kritika za ministrův postup snesla primárně na Ficova koaličního partnera. Staronový premiér může být spokojený, Peter Pellegrini se na tuto návnadu chytil.

Takových nástrah bude jistě více, což může ve výsledku znamenat propad Hlasu. Protože voliči už nevidí rozdíl mezi ním a Směrem, a tedy ani důvod, proč Hlas volit. Fico ho tak nejspíše srazí na úroveň, na které mu Pellegrini již nebude konkurovat, ale zároveň se ještě dostane do parlamentu a stane se z něho poslušný vazal.

Zastíněný Kaliňák

Předseda Směru udělal šikovně ještě jednu věc. Už v čase sestavování jeho vlády se všechna pozornost soustředila na výstřední nominace Slovenské národní strany (SNS). Když její předseda Andrej Danko navrhl na ministerské posty lidi z dezinformační scény, tedy Rudolfa Huliaka na ministra životního prostředí a Martinu Šimkovičovou na ministryni kultury, Robert Fico to tak nechal, nevyjadřoval se k tomu. A dosáhl, co chtěl. Média se zaměřila na tyto dvě nominace, což přikrylo personální výběr Směru, zejména pak nástup exministra vnitra Roberta Kaliňáka na post ministra obrany. Ten bude mít pod kontrolou vojenskou tajnou službu a bude na obraně garantovat byznys. Jeho nominace však zůstala zastíněna absurdními návrhy SNS.

Sázka na Rudolfa Huliaka, šiřitele hoaxů a násilnických vyjádření, však byla už přes všechny čáry a prezidentka Zuzana Čaputová ho odmítla jako jediného jmenovat. Danko nakonec nabídl na pozici ministra životního prostředí Tomáše Tarabu, jenž se v roce 2020 dostal do parlamentu na kandidátce fašistů.

To, od čeho si Andrej Danko sliboval záchranu ve volbách, dnes pro něj znamená past. Když nějaký čas před volebním kláním zjistil, že se jeho strana nachází pod pětiprocentním prahem pro vstup do parlamentu, oslovil extremisty a konspirační a dezinformační scénu. Nakonec ho to do Národní rady posunulo, avšak stal se rukojmím svých nových spojenců. Do parlamentu z členů SNS pronikl pouze on, ostatní poslanci zvolení na její kandidátce nejsou jeho spolustraníky. Aby si vylepšil pozici v poslaneckém klubu, musel tyto lidi protlačit na ministerstva, ať už jako ministry nebo státní tajemníky (na Slovensku je zaveden takzvaný klouzavý mandát, kdy za poslance, který se stal členem vlády, nastoupí do parlamentu náhradník).

Platí to i pro již zmíněnou Martinu Šimkovičovou. V minulosti pracovala jako redaktorka Televize Markíza, odkud však musela odejít kvůli svým útokům proti uprchlíkům na sociálních sítích. V roce 2016 se dostala do parlamentu na kandidátce strany Jsme rodina. Ta se jí však brzy zbavila, protože její dezinformační a konspirační názory byly moc i na šéfa této partaje Borise Kollára. A to už je co říci. Později se podílela na vzniku konspiračně-dezinformační internetové televize Slovan.

Právě její popularita na dezinfoscéně byla důvodem, proč ji Andrej Danko oslovil v čase, kdy potřeboval zvýšit preference SNS. Dnes je ministryní kultury a její první počiny, například list českému protějšku Martinu Baxovi, potvrzují, že její působení bude obrovskou ostudou doma i v zahraničí. Kultura zůstala na okraji zájmu nové vládní koalice, která jí nerozumí a rozumět ani nechce. Ostatně v případě těchto stran nikdy nebyla ve středu zájmu (tedy kromě populistického akcentu na vše národní), protože v kultuře se velký byznys dělat nedá.

Šimkovičová pravděpodobně zlikviduje všechno, co ještě v kultuře přetrvalo, zejména menší alternativní scény, které jsou oázou nezávislého umění. A hned na začátku jasně naznačila záměr přistupovat ke kultuře nacionalisticky. Pocitu trapnosti se až do konce jejího úřadování nezbavíme.

Bezmocná opozice

Opoziční strany na ovládnutí státu Ficovým kabinetem takřka vůbec nereagují. Pokud tedy nepočítáme sbírání podpisů s cílem vyvolat hlasování o odvolaní ministra vnitra Matúše Šutaje Eštoka a místopředsedy parlamentu a Ficova ideologa Ľuboše Blahy. Ten obdivuje totalitní režimy a po nástupu do své nové kanceláře odstranil vlajku Evropské unie. Portrét prezidentky Zuzany Čaputové pak nahradil obrazem marxistického revolucionáře Che Guevary. Můžeme být ještě rádi, že si tam nepověsil ruskou vlajku.

Zpátky k opozici. Komentovat kroky vlády jednotlivě v prostorách parlamentu, v televizních diskusích nebo na sociálních sítích nestačí. Expremiéra Igora Matoviče nechme stranou. Ten jako smyslů zbavený na všechny útočí a hned po volbách se vyčlenil ze zbytku opozice. Nelze počítat, že by s někým dokázal spolupracovat. Mimochodem, své hnutí OĽaNO nedávno přejmenoval na SLOVENSKO.

KDH se na čistky v bezpečnostních složkách a na odstavení elitních vyšetřovatelů jen dívá. Na sociální síti uveřejnilo jeden prázdný a nic neříkající příspěvek, kterým navíc ani neodsoudilo kroky ministra vnitra. Bývalý policejní šéf, dnes bezpečnostní expert Progresívního Slovenska Jaroslav Spišiak nepochopitelně vstřícně říká, že výběr Branislava Zuriana jako ředitele inspekce prověří čas. Ve straně Svoboda a solidarita (SaS) jsou zase zaměstnáni hlavně sami sebou poté, co Richard Sulík oznámil, že už nebude obhajovat funkci předsedy strany. Kdysi bylo zvykem poskytnout nové vládě sto dní hájení, dnes jako by si je paradoxně vybírala opozice.

Když jsme zmínili, že se Robert Fico bude snažit víceméně zničit stranu Hlas, to samé můžeme u něj předpokládat v případě KDH, jehož voliče bude chtít převzít. Zvolí jednoduchý způsob. Předhodí do veřejného prostoru kulturně-etická témata a ultrakonzervativci z KDH budou ve vytržení z toho, jak chrání Slovensko před liberální nákazou a zhoubným progresivismem.

To, co předvádí nová vládní koalice, v ničem nepřipomíná normální převzetí moci, a už vůbec ne kultivované. Ani nezastírají, že pohrdají pravidly, zákony a zvyklostmi. Připomíná to časy Vladimíra Mečiara. Nejde o převzetí vlády, ale o dobytí státu a jeho totální ovládnutí – zejména v oblastech, jež souvisí s vyšetřováním kauz lidí z prostředí Směru. Pellegrini to Ficovi ulehčuje, jeho nominant ve funkci ministra vnitra dělá přesně to, co Směr potřebuje. Blaha, Šimkovičová a další ukazují, jak to dopadne, když se podobní lidé dostanou k moci.

Robert Fico sliboval pomstu za potupný konec svého předchozího vládnutí. Své sliby teď plní. Rychle, přímo a bezohledně. Pellegrini mu v tom pomáhá. Andrej Danko sice vzkazuje, že vláda nemusí vydržet, ale prozatím jsou jeho řeči pouze směšné. Jenže to, co se děje a co nás čeká, směšné nebo vtipné ani trochu není.

(DS 4/2023)