Slovenskému expremiérovi Robertu Ficovi jako angažovanému svazákovi a obdivovateli Sovětského svazu, který už během studií vstoupil do komunistické strany, předlistopadový režim několikrát dovolil vycestovat na Západ. To znamená, že byl důsledně prověřený, a to i Státní bezpečnostní, a že byl loajální, oddaný a spolehlivý. Toto pokrytectví zůstalo Ficovi dodnes. Na jedné straně u něj pozorujeme příklon k Moskvě a kritiku Západu, na straně druhé maximální využití západních vymožeností.
Po pádu komunistického režimu se stal Robert Fico v roce 1992 poslancem za Stranu demokratické levice (SDĽ). Byli v ní hlavně někdejší komunisté, kteří se chtěli prosadit v nových podmínkách. Od začátku projevoval nejvyšší ambice. Když v roce 1998 vstoupila SDĽ do vládní koalice pod vedením premiéra Mikuláše Dzurindy (SDK, později SDKÚ-DS), Robert Fico zůstal bez ministerské funkce. Zastiňoval staré kádry a ohrožoval jejich pozice, proto se ho snažili odstavit. Nestal se ani generálním prokurátorem, neboť nesplňoval podmínku věku. Frustrovaný mladý politik začal hledat způsob, jak se prosadit.
Z této doby pochází jeho památná řeč v Trenčíně, kde mluvil o integraci do EU a NATO. Jeho zápal tehdy oslovil signatáře Charty 77 a předlistopadového emigranta Bohumila Hanzela. Když potom Fico založil stranu Směr, Hanzelova role byla v jejích začátcích klíčová. Fico oslovoval ty, kteří s nostalgií vzpomínali na minulý režim, Hanzel zase ty intelektuálnější a racionálnější, jimž byla skutečná sociální demokracie (ne tedy levice komunistického typu) myšlenkově blízka. Právě díky Hanzelovi se Ficovi posléze otevřely dveře i k podnikatelům. Později to byl ovšem právě Bohumil Hanzel, který promluvil o pochybném financování Směru.
K Ficovi se přidali též Fedor Flašík a Monika Beňová, kteří v čase vlády Vladimíra Mečiara stáli na straně jeho Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS). Jako mnozí jiní vycítili, že Fico může být tím správným novým koněm místo odcházejícího a zdiskreditovaného Mečiara.
V roce 2000 se volební preference Směru stabilizovaly okolo dvaceti procent. Pro Fica to byl politický projekt, který měl posloužit jeho vysokým ambicím, pro podnikatele zase šlo o byznys plán. Jelikož ve Směru jich bylo mnoho a otevřená levicová orientace by jim překážela, přišel Fico se sloganem o třetí cestě. Vedle toho se stále ostřeji vymezoval vůči Dzurindově SDKÚ-DS.
Přišel však první velký problém, když se provalil skandál s financováním strany. Úlohu sehnat finanční prostředky měl Bohumil Hanzel. Potíž byla v tom, že byznysmeni měli za své velké peníze dostat místa na kandidátce strany. Později Hanzel prohlásil, že pro Fica bylo normální, že si sponzoři za své dary budou nárokovat státní zakázky. Na jednom setkání politiků Směru Fico řekl, že sehnal peníze „vlastní hlavou“. Netušil, že ho někdo nahrává. Za nějaký čas se však vyšetřování zametlo pod koberec.
Fico vždy popíral oligarchické pozadí strany. Stačilo si ovšem otevřít obchodní rejstřík, aby vyvstala řada propojení politiků Směru s oligarchy (mecenáši) a byznysmeny, občas velmi pochybnými. Finance měl pod kontrolou Flašík, který byl šéfem volební kampaně v roce 2002 (předtím dělal dvě kampaně pro Mečiarovo HZDS). Šlo o megakampaň, jež zjevně porušila zákonný limit výdajů. Očekávaný výsledek se ale nedostavil. Směr se ocitl v opozici. Pro sponzory, byznysmeny a bývalé mečiarovce to byla katastrofa. Oligarchové však jiného koně neměli, a protože Fico byl mladý, dravý a perspektivní, dali mu ještě šanci. A on ji využil.
Byznysový ráj
Jelikož slogan o třetí cestě nefungoval, Fico přišel s heslem o sociálním státě. A to už zabralo. Tomu již frustrovaný volič znejistěný novou dobou a nostalgicky vzpomínající na staré časy rozuměl. Konečně mu někdo mluvil z duše. V posunu doleva Směru pomohl ideolog sociální demokracie Boris Zala.
Fico tušil, že má šanci prosadit se z pozice silného odpůrce vládní politiky. Kritizoval reformy a komunikoval sociální témata. Nenechal se rušit fakty, už tehdy se u něj jednalo o čistý populismus a směs demagogie, nepravdy a propagandy. Měl však jeden vážný problém. Jeho publikum mu tleskalo, ale v médiích a zejména v televizních debatách se neprosadil. To v něm vyvolalo silnou nenávist hlavně vůči nelevicovým médiím. Útoky proti nim stupňoval.
Pomstil se jim během volební noci. Centrálu Směru hlídali zaměstnanci ze soukromé bezpečnostní služby, kteří novináře včetně těch zahraničních nepustili dovnitř. Fico média ignoroval. Bylo to jako za Mečiara. Později se provalilo, že šlo o bezpečnostní agenturu spojovanou s mafiánskou skupinou Jakšíkovců. Sídlila ve stejné budově jako firmy, v nichž jako právník působil Robert Kaliňák, budoucí ministr vnitra za Směr. V této budově, jež patřila Jakšíkovcům, Kaliňák též provozoval společně s Jánem Počiatkem restauraci. Počiatek se později stal ministrem financí ve Ficově vládě. Je to jen jeden z mnoha příkladů propojení lidí ze Směru s mafiánským prostředím.
Volby v roce 2006 oligarchům potvrdily, že udělali dobře, když dali Ficovi druhou šanci. Poté, co Fico sestavil vládu s Mečiarovým HZDS a Slovenskou národní stranou (SNS) Jána Sloty, postupně získávali státní zakázky a bohatli na nich. Byl to pro ně byznysový ráj. Několik lidí spojených s oligarchy se stalo ministry. Jiní se dostali do různých orgánů strategických podniků. Jako za Mečiara.
Klíčovým heslem, jímž se Robert Fico před volbami v roce 2006 vymezil vůči ostatním stranám, byl „návrat k sociálnímu státu“. Ten se stal i hlavním programovým cílem jeho první vlády. Ovšem pouze v rovině deklarací. Když potom jako premiér prohlašoval, že „jsme na cestě k modernímu sociálnímu státu“ nebo že začíná období „velmi vážného návratu k sociálnímu státu“, šlo od začátku o prázdnou bezobsažnou bublinu. Jeho volič plný socialistických reminiscencí a vzpomínkového optimismu na komunistické časy však na to slyšel. Směr byl sice formálně sociální demokracií, ve skutečnosti však šlo o stranu levicového populismu s oligarchickým pozadím.
Čím dál více se v souvislosti s ní skloňovalo jméno lobbisty a zbrojaře Miroslava Výboha. Měl silné obchodní vazby na Rusko a také blízky vztah s vysoce postavenými představiteli Směru, zejména s Ficem a Kaliňákem. Jeho firma získala po volbách 2006 první velkou státní zakázku. Podílela se dále mimo jiné na deblokaci ruského dluhu a na opravě vládních leteckých speciálů.
Na kandidátce Směru do voleb 2010 už byly všechny vysoké pozice obsazené lidmi se vztahem k oligarchům. Jednalo se o otevřené přiznání těchto vazeb. Jenže strana pohořela a Robert Fico nesestavoval vládu. To byla pohroma. O to více, že se premiérkou stala Iveta Radičová (SDKÚ-DS), o níž se vědělo, že je vážnou hrozbou pro byznys oligarchů se státem a že neakceptuje zametání kauz pod koberec.
Po silné snaze Směru a jeho oligarchického zázemí o změnu vlády (kterou část koalice chtěla využít k výměně pro ni nepohodlné Ivety Radičové za jejího spolustraníka Ivana Mikloše) a po předčasných volbách v roce 2012 se Robert Fico vrátil do premiérského křesla. Díky volebnímu výsledku mohl jeho Směr sám sestavit většinovou vládu. V prezidentských volbách 2014 však Fico prohrál s Andrejem Kiskou, což v něm vyvolalo frustrací poháněnou nenávist a pomstychtivost vůči nové hlavě státu. To se nezměnilo ani po roce 2019, kdy kandidát Směru Maroš Šefčovič pro změnu prohrál v prezidentských volbách se Zuzanou Čaputovou.
Černý scénář
Fico vytvořil oligarchický systém vlády, ale zároveň nechtěl být sám s oligarchy spojován. Poškodilo by to v očích voličů jeho image sociálně citlivého politika. Po volbách 2016, po nichž se stal potřetí premiérem, vybudoval systém vládnutí, který prezident Kiska nazval mafiánským státem. Jeho korupční a klientelistické mechanismy se začaly odkrývat po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové a následně ještě více po volbách 2020, kdy Ficova strana musela odejít do opozice. Dnes jsou mnozí někdejší nominanti Směru do vysokých funkcí odsouzeni nebo vyšetřováni. Například bývalý speciální prokurátor Dušan Kováčik dostal osm let za přijetí úplatku a vynášení informací ze spisů. Před soudem pro podezření z korupce stojí i někdejší Ficův ministr financí, dnes guvernér Národní banky Slovenska Peter Kažimír.
Igor Matovič (OĽaNO), jenž se po volbách 2020 stal premiérem, pošlapal étos změny a pohřbil naději na slušnější politiku. Matovičova absolutně destruktivní politika a po pádu jeho vlády také neschopnost nového ministerského předsedy Eduarda Hegera (OĽaNO) otevřely dveře pro potenciální návrat Roberta Fica k moci.
Když před časem odešel ze Směru Peter Pellegrini a spolu s dalšími odpadlíky založil stranu Hlas, přešla k němu část voličů Směru. Zdálo se, že Robert Fico bude mít problém. Šéf Směru pochopil, že jediný voličský potenciál mu nabízí už jen prostředí extrému. Zradikalizoval svou rétoriku a dnes je už přímo k nerozeznání od fašistů a extremistů. Vedle toho začal neustále zpochybňovat vyšetřování kauz z období své vlády a útočit na samotné vyšetřovatele a vedení policie i Speciální prokuratury. Tyto tahy zafungovaly. Navíc Pellegrini ztrácí dech, a tak se část jeho voličů vrací zpět k Ficovi.
Před volbami, které se konají 30. září, tak Slovensko stojí na křižovatce. Hrozí mu vláda Směru s fašisty (strana Republika, která kromě jiného slibuje zakročit proti neziskovým organizacím) potenciálně doplněná například o stranu Jsme rodina. V čase probíhajících vyšetřování lidí spojených se Směrem si Fico potřebuje zajistit beztrestnost. A otevřeně mluví o krocích, které budou znamenat tvrdou pomstu. Pomstu demokracii, médiím, vyšetřovatelům a vůbec všem, kteří mu způsobili dnešní nepohodlí.
Ve volbách tedy půjde o hodně: o charakter státu, budoucnost demokracie na Slovensku a o udržení prozápadního ukotvení země. Protože když bude po volbách vládnout Směr s kýmkoliv dalším, nastoupí autoritářský režim a proruská politika. Nezbývá než doufat, že se tento černý scénář po zářijovém hlasování nenaplní.