Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové z roku 2018 je dosud nejbrutálnějším útokem na zástupce médií na Slovensku. Ti však zažívali fyzické a verbální ataky už v devadesátých letech minulého století za vládnutí Vladimíra Mečiara. S agresivní slovními výpady a vyhrůžkami od politiků se setkávali také za éry premiéra Roberta Fica. A čelí jim i dnes, například od expremiéra a současného ministra financí Igora Matoviče.
Za vlády Vladimíra Mečiara stále platil na Slovensku tiskový zákon z roku 1966, který za komunistického režimu umožňoval kontrolu médií stranickým vedením. V nových podmínkách přešla kontrolní role na Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), které s krátkou přestávkou vládlo v letech 1992 až 1998. Nepohodlní politici, umělci i další kritici vládní moci měli kupříkladu zákaz vystupovat na obrazovkách Slovenské televize (STV).
V březnu 1996 zveřejnilo ministerstvo kultury nový návrh tiskového zákona, který zaváděl mnohem silnější cenzuru, než bylo podle závazných mezinárodních dokumentů přípustné. V letech 1996 až1998 řadily nadnárodní instituce Slovensko mezi země s pouze částečnou svobodou tisku. Například v listopadu 1997 Slovenské telekomunikace protiprávně vypnuly vůči vládě kritické Rádio Twist.
V tomto období docházelo i k fyzickým útokům na novináře a též ke zneužívání Slovenské informační služby (obdoba české kontrarozvědky BIS) k boji proti kritikům Mečiarovy vlády včetně novinářů. Sledován a odposloucháván byl například reportér TV Nova Eugen Korda. Když mu rozbili auto, z bezpečnostních důvodů přestěhoval rodinu do Česka. Fyzickému útoku čelil i novinář Arpád Soltész, který skončil s polámanými žebry a zmrzačenou tváří. Po útoku se musel několik dní ukrývat.
Mečiarovi příznivci napadli šéfredaktora týdeníku Domino fórum Štefana Hríba. Redaktorku Svobodné Evropy Ľubu Lesnou atakoval exředitel tehdejší promečiarovské televize VTV Vladislav Kríž, přičemž jí zlámal ruku. Mečiarovi stoupenci se při útocích na média inspirovali mimo jiné chováním svého idolu. V roce 1997 tehdejší slovenský premiér vyhrožoval redaktorovi TV Markíza, později fyzicky napadl jednoho z novinářů TV Prima. Podobně zaútočil také na redaktora TV Joj, kterému vulgárně spílal kvůli dotazu na financování své vily Elektra.
Mečiarův následník
Také premiér Robert Fico (Směr) od nástupu k moci roku 2006 usiloval o mediální vliv. Po zasedání koaliční rady v prosinci 2007 oznámil, že se vládní strany dohodly na politickém obsazení míst v radách Slovenské televize a Slovenského rozhlasu. Doslova prohlásil, že mají zájem, „aby tam byli zvoleni lidé, kteří budou reprezentovat naše názory“. Šlo o otevřené přiznání zpolitizování veřejnoprávních médií a snahy si je podmanit.
Ficova vláda vytvářela verbální, ekonomický, legislativní i mocenský tlak na média, zejména tištěná. Vedlo to k opatrnosti a sterilnosti veřejnoprávních stanic a autocenzuře a poddajnosti soukromých titulů. Mnohé příspěvky Slovenské televize vykazovaly znaky cenzury a v nejednom případě STV nepokrytě vytvářela prostor pro propagandu politiků Směru.
Završením ataků na novinářskou obec byl nový tiskový zákon, který znamenal zesílení politického vlivu na média. Vláda při jeho přípravách neakceptovala kritická stanoviska ani z domácího prostředí, ani ze strany mezinárodních organizací, jako jsou OBSE či Freedom House. Podle Reportů bez hranic představovalo znění zákona nový typ hrozby potlačení svobody médií formou legislativních úprav.
Ke konci volebního období 2006–2010 už byla média nejen zastrašená, ale mnohá z nich fungovala klientelisticky a byla kolonizována ze strany politiků. Nejviditelnější to bylo v případě Slovenské televize. Navzdory těmto tendencím však některá média v této době významně přispěla k odhalení několika velkých kauz a nastavovala zrcadlo politické moci.
Za první vlády Roberta Fica se Slovensko rekordně propadlo v žebříčku Reportérů bez hranic. Index hodnotící svobodu tisku za rok 2009 odsunul zemi z první desítky, kam náležela za dvou vlád Mikuláše Dzurindy (SDKÚ), až na 44. místo.
Prostředí pro práci novinářů se radikálně zlepšilo za vládnutí kabinetu Ivety Radičové (SDKÚ-DS) v letech 2010 až 2012, avšak za následující druhé vlády Roberta Fica se vše vrátilo do starých kolejí. Po ohlášení své kandidatury v prezidentských volbách 2014 sice premiér s útoky strategicky přestal, po prohře se však k nim zase uchyloval. Na adresu novinářů použil výrazy jako záchodový pavouk nebo slizký had. „Někteří z vás jsou špinavé protislovenské prostitutky,“ řekl Fico v roce 2016 na tiskové konferenci kvůli kritickým článkům o předražených zakázkách souvisejících se slovenským předsednictvím v Radě EU. Výroku si všimly četné zahraniční noviny a za nepřijatelný ho označila tehdejší představitelka OBSE pro svobodu médií Dunja Mijatović.
Za Ficova panování se vyskytovaly také ataky na média ze strany organizovaného zločinu. V roce 2007 čelila útokům novinářka Naďa Šindlerová, jež psala o mafii na východě Slovenska. Roku 2008 redaktorovi TV Joj Lacovi Ďurkovičovi, který se věnoval problematice mafie a extremismu, podpálili auto. Investigativní novinář Pavol Rýpal, jenž se zaobíral podsvětím, je od roku 2008 nezvěstný. V roce 2016 najatý pachatel zapálil vůz žurnalisty Miloše Majka z města Sereď, který se zabýval přešlapy místní samosprávy.
Nejvážnějším útokem na novináře byla vražda Jána Kuciaka a jeho partnerky v únoru 2018. Došlo k ní za třetí vlády Roberta Fica, kdy bylo řízení státu včetně policie v područí lidí, kteří jsou dnes vyšetřováni pro různé přečiny a někteří jsou už i odsouzeni. Kuciaka nechal před vraždou sledovat „podnikatel“ Marian Kočner. Kuciak patřil mezi 29 novinářů, na něž se takto zaměřil, protože psali o jeho kauzách. Spolu s jejich rodinnými příslušníky bylo sledováno celkově 140 lidí.
Slova jako zbraň
Vlna rozhořčení po Kuciakově vraždě stála Roberta Fica na jaře 2018 premiérské křeslo, žádné prozření ve vztahu k médiím u něj ale nenastalo. V lednu 2022 nazval novináře listů Sme a Denník N a webu Aktuality.sk organizovanou zločineckou skupinou. „Mám pocit, že to je horší a nebezpečnější než před čtyřmi roky. Protože dnes už Robert Fico vyhrožuje novinářům zveřejněním jejich fotografií, považuje nás za organizovanou skupinu a slibuje lidem revanš a novinám pomstu,“ reagoval na útoky a vyhrůžky předsedy Směru šéfredaktor zpravodajského portálu Aktuality.sk Peter Bárdy.
Kdo očekával změnu po volbách v roce 2020, po nichž se k moci dostala dosavadní opozice, musel být zklamán. Expremiér a současný ministr financí Igor Matovič (OĽaNO) od začátku útočí na novináře, kteří jsou k jeho činům a politickému stylu kritičtí. Po několika agresivních vyjádřeních dokonce letos v září prohlásil, že „to, co se tu dva a půl roku v médiích děje, je novodobý fašismus“, a přirovnal žurnalisty k Hitlerovým novinářům.
„Postupně je sundám,“ řekl nedávno Matovič na adresu novinářů v rozhovoru pro rádio Expres. Má se to týkat těch, kteří se podle něj dají koupit. Na přímou otázku, o koho se jedná, nedokázal říct ani jedno jméno. Nevadilo mu však dělat z novinářů živé terče. Sundat někoho (slovensky „dať niekoho dole“) – takto se mezi sebou baví mafiáni, když mluví o zavraždění někoho nepohodlného.
Matovič potom na Facebooku napsal, že hovořil „o očištění novinářského stavu od lidí, kteří jsou zkorumpovaní“. Pomiňme otázku, zda je zrovna toto náplní práce ministra financí. Každopádně zvolil mafiánsky slovník. Opakovaně nerozumí tomu, že slova mohou být zbraň, spoluutvářejí atmosféru ve společnosti a mohou podněcovat jednotlivce k neakceptovatelným činům.
Namísto toho, aby uznal chybu, svou formulaci odvolal a omluvil se za nevhodný výrok, vysvětluje, jak to myslel. V podstatě prohlašuje, že používat mafiánský slovník je v pořádku, jen mu musíme správně rozumět. Jenže co když někdo vezme „spravedlnost“ do svých rukou a opravdu „sundá“ nějakého novináře pěstmi, kopancem nebo nedej bože pistolí? Anebo kohokoliv, kdo se hlásí k liberálním hodnotám, které Matovič spojuje se všemožným zlem?
Po slovech připomínajících mafiánský žargon by v civilizovaném světě musel politik odstoupit. Kdyby tak neudělal, byl by odvolán. Premiér Eduard Heger (OĽaNO) však při podobných Matovičových slovních útocích dělá, že nevidí a neslyší. Za své křeslo totiž vděčí právě stranickému šéfovi Igoru Matovičovi.
Zarážející je, že si Matovič podobné výroky na adresu novinářů dovolí v zemi, kde byl na objednávku zavražděn novinář se svou partnerkou. A že si dovolí šířit svůj cynismus a nenávist i po teroristickém útoku, při němž byli v Bratislavě letos v říjnu zastřeleni dva gayové, a to jen kvůli své sexuální orientaci. Máme přitom již dostatek důkazů, že po slovních útocích přicházejí fyzické. Viděli jsme to na Slovensku v devadesátých letech, kdy Mečiarovi oponenti čelili únosům a dokonce i vraždám (viz případy únosu syna prezidenta Michala Kováče a zavraždění bývalého policisty Róberta Remiáše), vidíme i to dnes.
Matovič, Fico a předseda parlamentu Boris Kollár (Jsme rodina) opakovaně sázejí na nenávist a nesnášenlivost. O fašistech a extremistech ani nemluvě. Útoky na média zapadají do tohoto způsobu vystupování. Matovič a Fico dělají z novinářů lovnou zvěř. V tomto jsou oba stejní. Matovič pošlapal étos slušného Slovenska, po němž se volalo na demonstracích po zavraždění Jána Kuciaka. Zdá se, že v rozsévání nenávisti a užívání agresivní rétoriky ho nic nezastaví.
(DS 4/2022)