Předseda parlamentu a šéf Slovenské národní strany (SNS) Andrej Danko na začátku srpna všechny zaskočil vypovězením koaliční smlouvy. Později přiznal, že ve sporu mezi ním a premiérem Ficem jde hlavně o boj o stejné voliče. Částečně je to pravda. Zároveň však platí, že jediným tmelem současné slovenské vládní koalice jsou peníze. A ty představují dostatečně silný důvod, proč se zatím vyhnout předčasným volbám.
Velkým varováním pro předsedu SNS Andreje Danka je to, jak kdysi dopadli v koalici se Směrem-SD Roberta Fica někdejší šéf HZDS Vladimír Mečiar a expředseda SNS Ján Slota. Po vytvoření společné vlády v roce 2006 je Fico zahnal do kouta, když obchodní aktivity svých lidí zakrýval hlasitou kritikou ministrů z řad svých koaličních partnerů. Mečiara a Slotu tak veřejně ponižoval, a ti dva nakonec v politice skončili. Danko takto dopadnout nechce.
Situace se však v lecčem opakuje. Namísto odvolání ministra vnitra Kaliňáka (Směr-SD), který by v civilizovanější demokracii už dávno nemohl vykonávat svou funkci, premiér dlouho ponechával volný průběh narůstající kritice ministra školství Petera Plavčana, nominovaného SNS, kvůli pochybnému nakládání s evropskými fondy. Zkušený Fico věděl, že ačkoliv je tato záležitost pro koalici jako celek nepříjemná, pro samotný Směr-SD se jedná o příležitost odpoutat pozornost veřejnosti od jeho kauz.
Směru tedy mediální grilování Plavčana vyhovovalo. Najednou už nikdo kvůli předákům Ficovy strany nesvolával protestní pochody a shromáždění, již nikdo nežádal odvolání Kaliňáka ani vyšetření jeho podezřelých kšeftů s „podnikatelem“ Ladislavem Bašternákem, už nikdo nepřipomínal Ficovi, že u Bašternáka bydlí.
Banánová republika?
Když v polovině srpna ministr školství vysvětloval na tiskové konferenci způsob přidělování unijních peněz (z prostředků určených na vědu a výzkum neobdržely univerzity ani cent, vše dostaly firmy), po jeho boku stanul vlivný podnikatel Vladimír Soták, jenž Plavčanovi pomáhal s vysvětlováním. Byla to scéna jako z nějaké banánové republiky. V žádné kultivované demokratické společnosti by si ministr nic podobného nedovolil. Jednalo se nejen o Plavčanovu ostudu, ale o hanbu celé vládní koalice. Jelikož ministr nedokázal své konání přijatelně obhájit, tlak ze strany veřejnosti, médií i koaličních partnerů jej nakonec donutil rezignovat.
Danko poučený zkušeností Sloty a Mečiara a poháněný vlastními ambicemi nemohl vzniklou situaci nechat jen tak. V opačném případě by šlo o jeho veřejné ponížení, jež by bezpochyby vyústilo v pokles preferencí SNS. Zachoval se po svém. Nejprve tvrdil, že chce zlepšit vztahy v koalici a že vzkazy přes média a esemesky by měly skončit. A pak prostřednictvím médií vzkázal, že žádá odstoupení ministra práce Jána Richtera (Směr-SD), jehož resort se potýká s kauzou zneužívání dětí v resocializačním zařízení Čistý den. Danko však nakonec ze svého požadavku vycouval.
Leckoho překvapilo, že nevynesl vyšší kartu a nežádal odvolání Roberta Kaliňáka. Dostal by tím na svou stranu nejen značnou část veřejnosti, ale i ty členy Směru, kteří už mají Kaliňáka plné zuby a je jim nepříjemné číst si o jeho podnikání s Bašternákem důvodně podezřelým z daňových podvodů.
Jenže Danko na takovou hru ještě nemá – to, že s Kaliňákem dobře vychází, nemusí do budoucna vůbec nic znamenat. Kromě toho nemůže vědět, co všechno na něj Kaliňák má. Mimochodem, ve stejné pozici se nachází i šéf další koaliční strany Most-Híd Béla Bugár.
Dankova chyba
Několik dní před definitivním Plavčanovým pádem a vznesením požadavku na Richterův odchod jednalo vedení SNS o svém dalším setrvání v koalici. To by normálně nestálo za řeč, neboť o budoucnosti spolupráce SNS se Směrem nerozhodují politici, ale byznysmeni (asi by se tady hodilo spíš použít slovo oligarchové) v čele s majitelem zpravodajské televize TA3 Ivanem Kmotríkem.
Jenže po jednání Danko všechny překvapil prohlášením, že vypovídá koaliční smlouvu, přičemž žádá vypracování nové dohody s lépe definovanými vztahy. Potom mu asi došlo, co by to všechno znamenalo, a tak nechal premiéra mluvit o dodatku ke koaliční smlouvě.
Ovšem pokud vypovíte smlouvu, tak už neplatí. K čemu tedy dodatek? K neplatné smlouvě? Takže koalice bez smlouvy k ní psala dodatek. Do toho šéf SNS prohlásil, že jeho strana má zájem setrvat v koalici, jež však bude skutečnou koalicí, a ne otroctvím. Takový chaos Slovensko ještě nezažilo.
Danko udělal chybu, po níž mu nezbylo nic jiného než se stáhnout a mluvit o zachování vládní spolupráce. Předčasné volby by pro SNS vzhledem k jejím klesajícím preferencím znamenaly hrozbu, obzvláště když by veškerou vinu za rozpad koalice Fico s Bugárem bez váhání hodili na Danka.
Právě Béla Bugár se setkal s Dankem u bývalého ředitele TA3 Michala Gučíka, jenž je Dankovým poradcem a zároveň i blízkým člověkem výše zmíněného Ivana Kmotríka. Bugár se na schůzce zřejmě snažil šéfa SNS přesvědčit, aby situaci nevyhrocoval. Na pád vlády by totiž nejvíc doplatil Bugárův Most-Híd, který se nyní nachází na hranici zvolitelnosti. Bugárovi tak nezbývá nic jiného než házet lidem do poštovních schránek letáky s frázemi, jak se jeho straně daří ve vládě plnit svůj program.
Výsledkem vládního chaosu a mocenských bojů o peníze jsou stoupající preference fašistů pod hlavičkou LS-NS vedené Marianem Kotlebou. A to Slováky současná vláda přesvědčovala, že vznikla jako hráz proti extremismu. Od začátku bylo jasné, že jde jen o marketingový slogan a že skutečným důvodem vzniku této obskurní koalice jsou kšefty.
Daleko od jádra
Boj mezi Ficem a Dankem se ještě může vyvinout všelijak, jedno je však jisté: předčasné volby výhledově nehrozí. Jednak by uškodily všem vládním stranám, jednak je lup ještě dostatečně velký na to, aby se ho zúčastnění vzdali.
Čas na roztrhání koaliční smlouvy zkrátka ještě nenastal, což všichni vědí. Bylo jen otázkou času, kdy koaliční lídři předstoupí před lidi a prohlásí, že si vzájemně naslouchali, problémy vydiskutovali a vládní koalice pokračuje pevná a stabilní. To jen média všechno nafoukla a navzdory nepřízni některých novinářů vláda pokračuje v ekonomických úspěších a v řešení problémů občanů…
V září podepsali koaliční předáci dohodu ke koaliční smlouvě (k té, kterou Danko vypověděl a její vypovězení dosud neodvolal). Jedná se o bezobsažný text, jenž slouží pouze k zakrytí chaosu a ukončení této frašky. Podle premiéra se o vládní krizi nejednalo, šlo prý jen o krizi v komunikaci. Tomu však nevěří asi ani on sám. Za strojenými úsměvy lídrů vládních stran se skrývá hluboká vládní nedůvěra.
Už před skončením vládní frašky Ficovi došlo, že potřebuje odvést pozornost veřejnosti jinam. Když si ve Směru (anebo v mediálním týmu Úřadu vlády) vše spočítali, pochopili, že nastal čas na nová témata, rétoriku a slogany. Takové, které zaměstnají obecenstvo a zároveň aspoň zčásti překryjí nepříjemnou realitu. A tak jsou řeči o „Slovensku bez fašistů“ a o „Slovensku v tvrdém jádru EU“ novou rekvizitou, jež nejen souzní s veřejným míněním, ale též zakrývá lavinu kauz, vládní zmatek a rozkrádání evropských fondů. A to navzdory tomu, že Ficův způsob a styl politiky mají k předpokladům pro příslušnost k onomu tvrdému jádru velice daleko.
(Demokratický střed 3/2017)