Komunální volby na Slovensku: móda nezávislosti a fiasko Směru

 
Před časem se ve slovenské politice rozmohla přímo nutkavá potřeba kandidovat v župních nebo komunálních volbách jako nezávislý. Souvisí to s rostoucí nedůvěrou občanů ke standardním stranám. Jenže takto demokracie fungovat nemůže.

Ať se to někomu líbí nebo ne, být nezávislým v konečném důsledku znamená pohodlné nevázání se na nějaký společný program. Nezávislý odmítá sdílet závazky a řešení vycházející ze základních idejí té které politické strany.

Demokracie není daná jednou pro vždy. Musí se neustále budovat, je nutno chránit hodnoty s ní spjaté a starat se o funkčnost pravidel a institucí, které ji podmiňují. To platí jak na celostátní, tak na místní úrovni. I proto český politolog Bohumil Doležal v roce 2000 po českých krajských volbách napsal, že „je třeba rozhodně říct, že na této úrovni politického života nemají nezávislí co pohledávat“. Dodal, že „politické strany jsou praktické instituce, schopné poskytnout voliči informace, program, zkrátka záruky. Jsou v našem případě sice velmi nedokonalé, ale to má být jen výzva k tomu, abychom se je pokoušeli zlepšit“.

Prohlubování problému

To, že politické strany nejsou dokonalost sama, ještě neznamená, že je třeba zpochybňovat jejich důležitost pro fungování demokracie. Lékem na její dnešní stav nemůže být triumf nezávislosti. Politika ztrácí důvěryhodnost nejen chováním některých politiků, ale i rostoucím počtem nezávislých kandidátů. To je z hlediska kvality demokracie velmi zlá cesta.

Nezávislí samozřejmě mají své místo v menších lokalitách a obcích, tam, kde se lidé navzájem znají a vědí, co mohou jeden od druhého očekávat. Zejména pokud jde o osobnosti angažující se v řešení místních problémů. Avšak z celkového hlediska, když dnes mluvíme o selhávání demokratických institucí, každá hra na nezávislost, jakkoli se jeví sympaticky, tuto nefunkčnost jen prohlubuje.

Organizovaná nezávislost

Letos však na Slovensku nastal posun k novému fenoménu, k organizované nezávislosti. Nestraníci se spojili do týmů se společným programem i kampaní. Mnozí konečně pochopili, že jestli chtějí něco reálně prosadit, musejí mít v pozici starosty nebo primátora skupinu zastupitelů, kteří budou jejich řešení problémů podporovat a pomáhat prosadit. Stejně jako ve vrcholné politice premiér potřebuje mít své poslance.

V konečném důsledku se jedná o návrat k organizovanému politickému uskupení, byť neformálnímu. Kandidát na primátora se stává lídrem uskupení. Vzniká politické hnutí v malém. Trend se tak od potřeby být nezávislým posunul k potřebě organizované nezávislosti.

Nestraničtí straníci

Je tu však ještě jiná zkušenost s fenoménem nezávislých. Mnozí straníci si na ně v touze po úspěchu pouze hrají. Někteří kvůli kandidatuře ze strany vystoupili, jiní v ní zůstali, ale kandidovali jakoby sami za sebe. Jestliže se distancování se od stranictví stalo cestou ke zvolení, jde o další příspěvek k deformaci demokracie.

Z některých regionů přicházely zprávy, že také vládnoucí strana Směr organizovala své „nezávislé“. Ti měli po volbách buď podporovat jejího kandidáta, nebo měli prosazovat to, co jim zadá stranické ústředí.

Její předseda Robert Fico sice po listopadových komunálních volbách hrdě ukazoval graf, podle nějž získala jeho strana nejvíce starostů a primátorů, Směr však ve skutečnosti utrpěl velké ztráty. Protože chlubení se počtem starostů bez ohledu na velikost a lidnatost obce je čistá demagogie a primitivní marketing.

Vítězové a poražení

Ve větších městech totiž Směr výrazně ustoupil ze svých pozic, když se stal obětí vlastních kauz a vulgárního stylu politiky. Pokud nejsilnější vládní strana utrpí v boji o primátorská křesla porážku, jedná se zkrátka o fiasko. Vliv Ficovy strany v regionech se významně snižuje.

Debaklem skončily komunální volby také pro parlamentní opozici. Svoboda a solidarita (SaS) Roberta Sulíka a hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (Oľano) Igora Matoviče prohrály na celé čáře. Ani to však zjevně jejich lídry nepřivede k zamyšlení se nad tím, jakým stylem a způsobem dělají svou politiku. Ta je pro běžného občana v regionech čím dál tím méně akceptovatelná – podobně jako politika Ficova Směru. V tomto kontextu představuje nástup nezávislých logické vyústění.

Jestli některá strana může oprávněně říct, že uspěla, tak je to Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), kterému výsledky komunálních voleb dávají reálnou naději na návrat do parlamentu.

Vládní strana Most-Híd vedená Bélou Bugárem ve volbách nepropadla, neboť maďarští voliči ji v některých regionech upřednostnili před neparlamentní Stranou maďarské koalice (SMK). Učinili tak hlavně z pragmatického důvodu: Bugárovci garantují „svým“ regionům přísun peněz z evropských fondů i jiných zdrojů. Svým lidem tak umožňují dělat byznys, budovat kariéru, případně držet pozice. Toto jim SMK nemůže nabídnout, takže hlas pro Most-Híd byl v mnohých lokalitách svým způsobem zištnou volbou.

Působilo úsměvně, když reprezentanti relevantních parlamentních stran hned po listopadových volbách svorně tvrdili, že oproti minulosti získali, že jsou spokojení a že neprohráli. Kdyby stav slovenské politiky nebyl tak katastrofální, mohlo by to být i zábavné. Jenže realita je příliš vážná na to, abychom se mohli takovým hloupostem bezstarostně pousmát.

(Demokratický střed 4/2018)

pošli na vybrali.sme.sk
Print Friendly
Marián Balázs