Igor Matovič vydržel v premiérském křesle pouze rok, když po vnitrokoaliční roztržce ohledně dovozu neschválené ruské vakcíny proti koronaviru a následné vládní krizy musel rezignovat na svou funkci. Ve slovenské vládě však zůstal jako ministr financí, což ztěžuje život jeho nástupci v čele kabinetu Eduardu Hegerovi.
Eduard Heger přišel do politiky z prostředí takzvaných charismatických letničních hnutí, která kladou zvláštní důraz na přímou osobní zkušenost s Bohem prostřednictvím křtu Duchem Svatým. Pro širší veřejnost byl neznámý, nicméně velmi dobře zapadal do způsobu tvorby kandidátky politického uskupení Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO), jemuž šéfuje Igor Matovič. V něm nerozhoduje odbornost, ale schopnost jednotlivců z různých zájmových prostředí navázat na sebe konkrétní skupinu voličů. Matovičovo OĽaNO nemá žádné struktury a disponuje jen minimální členskou základnou, jejíž počet je nastaven tak, aby splnila zákonné podmínky. Opakovaně tudíž vzniká personálně i voličsky nesourodá kandidátka, na níž zvolení poslanci jsou slepě loajální a vděční za výhody a získaný společenský status.
Ačkoliv tedy lidé Eduarda Hegera neznali, existoval předpoklad, že na sebe naváže určitou skupinu křesťanských voličů. Heger rychle pochopil, že pro zviditelnění nepotřebuje odborné výstupy ani jasné téma, jemuž by se věnoval, ale stačí se chovat racionálně až pragmaticky. To tehdy znamenalo ukazovat se vedle Igora Matoviče pokaždé, kdy se dala očekávat mediální pozornost v kontextu boje proti Robertu Ficovi a jeho straně Směr-SD. A naopak neobjevovat se po šéfově boku ve chvíli, kdy podle útočil na potenciální spojence. Těmi před loňskými parlamentními volbami byli zejména Andrej Kiska se svou stranou Za lidi a Alojz Hlina s Křesťanskodemokratickým hnutím (KDH). Tato strategie Eduardu Hegerovi celkem vycházela.
Po sestavení vlády Igora Matoviče se nový ministr financí Heger vyhýbal konfliktům a k premiérovým patologickým výpadům vůči všem okolo, od expertů až po novináře, se nepřidával. Na druhou stranu se Matoviče vždy zastával (ostatně je mu vděčný za pozici, o jaké se mu ani nesnilo). Nicméně jeho smířlivé vystupování a překvapivě zdatné vykonávání funkce ministra financí v kontrastu s Matovičovým jednáním postupně vytvářelo dojem, že takto by se měl chovat skutečný premiér. Jednalo se svým způsobem o odůvodněnou a racionální úvahu.
Dva premiéři
Když letos v březnu vypukla vládní krize poté, co Igor Matovič nechal potají dopravit na Slovensko v Evropské unii neregistrovanou vakcínu Sputnik V, bylo zřejmé, že jestliže má dojít ke změně v premiérské funkci, jediným adeptem na ni je právě Heger. Ten pak po svém jmenování ministerským předsedou dostal jedinečnou příležitost zapsat se pozitivně do dějin slovenské politiky.
Stál před úkolem uklidnit situaci, napravit chaos a rozvrat vlády i státu, získat ztracenou důvěru občanů k exekutivě a řídit zemi tak, aby z pandemie vyšla co nejlépe. Měl k tomu všechny předpoklady: slušnější vystupování, než jsme viděli u jeho nedávných předchůdců, důvěru koaličních partnerů, ochotu vědců a odborníků pomoct svými poznatky a návrhy při řešení pandemie a v neposlední řadě dobré jméno, které si přinesl z postu ministra financí.
V naplnění této příležitosti mu brání jedna obrovská překážka, a sice Igor Matovič jako člen vlády. Expremiér si totiž pro pokračování koalice dal podmínku, že se místo Hegera stane ministrem financí. Zde se začal rýsovat problém. Bylo jen otázkou času, kdy přijde vhodný okamžik k tomu, aby se Heger od Matoviče emancipoval a vydobyl si autoritu. Jak se ovšem rychle ukázalo, tato výzva je zatím nad jeho síly. Kde se nachází jeho místo, mu dal jasně najevo sám Igor Matovič, když jako ministr financí pořádal tiskové konference na úřadu vlády. A novopečený premiér to nechal bez reakce. Podobně jako tiskovku hnutí OĽaNO tamtéž, kterou navíc provázely Matovičovy výpady proti koaličním partnerům.
Pštrosí politika
Po dalších skandálních výstupech Igora Matoviče, zejména po jeho ataku na vědce a bezprecedentním slovním útoku na šéfku Státního ústavu na kontrolu léčiv Zuzanu Baťovou kvůli vakcíně Sputnik V, bylo Hegerovou morální i politickou povinností se okamžitě za Matovičovo chování vědcům i veřejnosti omluvit a zároveň ministru financí pohrozit symbolickou žlutou kartou. Jenže Heger opět strčil hlavu do písku a tvářil se, jako by se ho to netýkalo. Skupina respektovaných odborníků sdružených v iniciativě Věda pomáhá ho vyzvala, aby se za jednání ministra financí omluvil a zajistil, že se to už nebude opakovat. Premiér Heger reagoval až po delším čase a navíc jen alibisticky, když obecně vyjádřil vědcům podporu. Nijak se však od urážlivých vyjádření ministra Matoviče nedistancoval.
Premiér Heger měl příležitost stát se skutečným ministerským předsedou a získat si respekt a autoritu. Místo toho se potvrzuje, že je jen loutkovým premiérem, jenž Matovičovi dovolí pokračovat v destruktivních a rozvratných způsobech a v páchání politických i společenských škod. Že je pouze jakýmsi výkonným ředitelem druhé Matovičovy vlády. Bude to tak i nadále, pokud nenajde vnitřní sílu shodit šéfa OĽaNO ze svých zad. Zároveň je ovšem třeba korektně říct, že se za vystupování premiéra doma i v zahraničí už konečně nemusejí Slováci stydět. Zní to dost minimalisticky, ale po zkušenostech s Ficem a Matovičem jde o úlevný pocit.
Jen na okraj připomeňme, že programové prohlášení Hegerovy vlády nijak nereflektuje rok pandemie ani aktuální výzvy pro školství, zdravotnictví či sociální oblast. Opakování předešlého programu, z nějž byly vynechány jenom již splněné body, je Hegerovým selháním. Nikde v civilizovaném světě by se nemohlo stát, aby se program kopíroval z prohlášení předchozího kabinetu, navíc bez reflexe tak vážné situace, jako je pandemie a s ní spojené zkušenosti a výzvy.
Když to shrneme fotbalovým žargonem, Heger se ocitl v obrovské šanci. Stačí ji proměnit a může z něj být hrdina zápasu. Zatím má však za sebou pouze řadu spálených příležitostí, po nichž se snadno může stát hráčem zralým na vystřídání.
(DS 2/2021)