Slovenská justice se dlouhodobě potýká s nízkou důvěrou občanů. Má to své historické důvody, přičemž vinu nenesou zdaleka jen soudci.
Krátce po vzniku samostatné Slovenské republiky opanovala vláda Vladimíra Mečiara stát a podmanila si všechny klíčové složky včetně policie, tajné služby a soudy. Jedinci nominovaní Mečiarovým Hnutím za demokratické Slovensko (HZDS) ovládli i Ústavní soud.
Mnozí soudci, zejména ti blízcí tehdejší vládní moci, si nezávislost soudnictví vysvětlovali jako svou osobní výsadu, a ne jako právo občanů na spravedlivé rozsudky. V takovém prostředí zákonitě bujela korupce. Vůči jejím kritikům se uplatňovala disciplinární řízení, která byla doslova šikanou a sloužila k zastrašení odbojných soudců. Právě v tomto období je třeba hledat kořeny mimořádně nízké důvěry Slováků k soudnictví.
Systémové změny, které se mohly realizovat až po skončení Mečiarova vládnutí v roce 1998, slibovaly nápravu. Jenže s nástupem Roberta Fica k moci v roce 2006 se vrátil mečiarovský způsob politiky, a to i v podobě rozkladu policie a ovládnutí justice. Dělo se tak více skrytě a méně vulgárně než za premiéra Mečiara, ale podobně cynicky a se stejným efektem.
Základním principem se znovu stala ochrana „našich lidí“. Ostatně ministra spravedlnosti Štefana Harabina, který před i po svém působení ve vládě vykonával funkci předsedy Nejvyššího soudu, do Ficovy vlády vyslalo HZDS. Jako ministr se snažil zrušit Speciální soud i Úřad speciální prokuratury, které mají za úkol řešit organizovaný zločin a korupci veřejných činitelů. Odvolal několik předsedů soudů, kteří se mu znelíbili nebo byli vůči němu kritičtí. Provázanost vedení soudů s politickou mocí byla za Harabinovy éry očividná a neskrývaná. Skandál navíc vyvolalo zjištění, že si ještě jako soudce Nejvyššího soudu v roce 1994 telefonoval s mafiánem Bakim Sadikim. Přepis rozhovoru zveřejnil v roce 2008 deník SME. Pravost přepisu pak potvrdila generální prokuratura.
Hodnotový souboj
Po skončení první Ficovy vlády se v letech 2010 a 2011 za vlády Ivety Radičové konečně podařilo prosadit nejzásadnější systémové změny včetně reformy soudnictví (povinné zveřejňování rozsudků, veřejná výběrová řízení na soudech apod.) a závazného uveřejňování smluv státní správy jako podmínky jejich platnosti. Tato opatření vedla k vyšší transparentnosti a k zúžení prostoru pro korupční jednání a byla vysoce hodnocena například organizací Transparency International. Umožnila lepší vymáhání práva. Je příznačné, že pro povinné zveřejňování smluv nehlasoval žádný z poslanců Ficova Směru, pro transparentní soudnictví byl jen jeden z nich, a to prý ještě omylem.
Za druhého i třetího kabinetu Roberta Fica se vrátily otevřené snahy politizovat Ústavní soud. Parlament navrhl Andreji Kiskovi kandidáty na ústavní soudce, které však prezident odmítl jmenovat se zdůvodněním, že jde o uchazeče, kteří doposud veřejně neprojevili zájem o ústavní právo či ochranu ústavnosti a základních práv a svobod. Zároveň vyjádřil vážné pochybnosti, zda jsou dostatečně odborně zdatní a morálně způsobilí, aby mohli funkce strážců konstituce vykonávat.
Spor hlavy státu s parlamentem trval tři roky. Ústavní soud nakonec loni v prosinci rozhodl, že Kiska porušil práva kandidátů. Prezident se rozhodl ustoupit a navržené soudce jmenoval. Pokračování sporu by podle něj mohlo vést k rozvratu ústavního pořádku. Zároveň však konstatoval, že nález Ústavního soudu „vstoupí do dějin jako jedno z jeho nejhorších rozhodnutí“, protože „je svévolný, plný věcných chyb, ignorací předchozích rozhodnutí a příkladem nerespektování základní dělby moci“.
Tato pře byla podle prezidenta hodnotovým zápasem o to, jaké poslání má Ústavní soud plnit a jestli „má být nezávislým orgánem ochrany ústavnosti, anebo zda připustíme jeho využívání na dosahování sobeckých cílů politické moci“.
Zametači pod koberec
Nepotrestání velkých ryb či ochrana „našich lidí“ není výlučným problémem soudnictví. Jde také na vrub policii a prokuratuře, jež v éře Roberta Fica zabezpečují beztrestnost osob blízkých vládě.
Samostatnou kapitolou je generální prokuratura. Když v roce 1994 stanul v jejím čele nominant HZDS Michal Vaľo, byl to jeden z důležitých kroků k ovládnutí státu Mečiarovou suitou. Vděčný Vaľo znamenal záruku, že se citlivé kauzy zametou pod koberec. Po nástupu Roberta Fica k vládnímu kormidlu plnil podobnou úlohu generální prokurátor Dobroslav Trnka, který měl blízké vztahy s pochybnými lidmi včetně kontroverzního podnikatele Mariána Kočnera, jenž mimo jiné v minulosti vyhrožoval nedávno zavražděnému novináři Jánu Kuciakovi.
Generální prokuratura funguje jako stát ve státě, jako do sebe uzavřený systém. I když stále vychází ze sovětského modelu, po několika systémových změnách (jež však neprovedl Robert Fico) je nastavená způsobem umožňujícím, aby prokurátoři byli nezávislí na politicích a mohli řešit i citlivé kauzy. Jenže když se politika prolíná s byznysem a mají na ni významný vliv oligarchové a různé ekonomické či zájmové skupiny, potom se i do klíčových pozic vybírají jedinci, u nichž bude mít vládní moc Ficova typu záruku, že ji a její blízké nebudou policisté, prokurátoři a soudci vyrušovat.
Jak důležité jsou personálie, ukázala volba generálního prokurátora v roce 2010. Ta se de facto stala zápasem o charakter úřadu i celého státu. Ačkoliv byl právoplatně zvolen Jozef Čentéš, prezident Ivan Gašparovič, úslužný vůči Robertu Ficovi a jeho straně Směr, ho nejmenoval. Šlo o otevřené a bezostyšné lámání demokracie. Směr pak dokonce dosáhl toho, že do funkce byl dosazen (pardon, zvolen) Ficův spolužák Jaromír Čižnár.
Čižnár se zpravidla rozhýbe k akci až po silném mediálním anebo veřejném tlaku. Tehdy udělá rétoricky silné prohlášení, po němž se ale v podstatě nic nezmění. „Naši lidé“ jsou nadále chráněni. A právě to představuje jakýsi kód fungování policie, prokuratury a justice na Slovensku. Kód, který zadal Vladimír Mečiar a jejž úspěšně oživil Robert Fico. Na úkor spravedlnosti, vymahatelnosti práva i kvality demokracie.
Legislativa může být sebelépe napsaná, ale rozhoduje personální obsazení. Ukázala to i existence výše zmíněného Úřadu speciální prokuratury, který vznikl v roce 2004 za druhé vlády Mikuláše Dzurindy a jenž se má zabývat organizovaným zločinem a trestnou činností veřejných činitelů. Záměrem jeho tvůrců bylo přestřihnout zejména lokální vazby mezi pachateli a prokuraturou. Zatím však úřad objasnil pouze jednu citlivou politickou kauzu. Ta se týkala vlivných členů Slovenské národní strany (SNS), které ale v době vyřešení případu mohla partaj již hodit přes palubu.
Ignorovaný svědek
O snaze policie (ne)rozplétat politicky ožehavé kauzy svědčí její přístup k jednomu z největších skandálů v novodobých dějinách Slovenska. Loni se po dlouhých letech podařilo zrušit nemorální Mečiarovy amnestie týkající se zavlečení prezidentova syna Michala Kováče ml. (s jehož otcem měl tehdejší premiér Mečiar napjaté vztahy) v létě 1995 do Rakouska a vraždy Róberta Remiáše, který pomáhal korunnímu svědkovi únosu Oskaru Fegyveresovi.
Zrušení amnestií by nemělo být samoúčelné, ale mělo by otevřít dveře spravedlnosti. Potvrzují se však skeptické názory, že za bezprecedentní činy nikdo neponese zodpovědnost. Je příznačné, že od zrušení amnestií se v podstatě nic neděje. Bývalý příslušník Slovenské informační služby (SIS) Ľuboš Kosík, který byl členem komanda, jež Kováče juniora uneslo, chce promluvit, ale slovenská policie ho ignoruje.
Mnohým, zejména těm později narozeným, se obavy z Kosíkovy výpovědi mohou zdát nepochopitelné. Stačí si však pozorněji prohlédnout různá propojení od minulosti do přítomnosti a vše se rázem jeví v jasnějším světle. Například stále vlivný exministr vnitra a místopředseda Směru Robert Kaliňák má vážný důvod se svědectví Ľuboše Kosíka obávat. Ten totiž z vězení v africkém Mali potvrdil, že se do přípravy vraždy Oskara Fegyveresa zapojila také současná Kaliňákova manželka Zuzana, v mečiarovských časech pracovnice SIS. Podle Kosíka měla být členkou skupiny, která měla v roce 1997 Fegyverese skrývajícího se ve Švýcarsku vyhledat a pokusit se ho zabít.
Kosík se v minulosti několikrát dostal do kolize se zákonem. Nicméně nyní chce promluvit o nejvážnějších kauzách v novodobých dějinách Slovenska. Police o jeho výpověď nemá zájem. V časech této vládní moci má k tomu zřejmě velmi vážné důvody.
Před očima nám vyvstává jedna z podob demokracie karpatského typu. V tomto smyslu je Slovensko znovu černou dírou Evropy.
(Demokratický střed 3/2018)