Často se píše o špatné kondici veřejnoprávních médií v Maďarsku nebo v Polsku. O Slovensku se tolik nemluví, ačkoliv ani tam není situace zdaleka ideální.
„RTVS znovu ztratila odvahu dělat v rámci televizních zpráv kritickou novinařinu a netouží být prestižním médiem, které přináší divákům exkluzívní informace. Namísto toho opět pravidelně nadržuje aktuální vládní moci,“ uvedla v říjnu 2019 organizace Transparency International Slovensko (TIS) v analýze stavu zpravodajství veřejnoprávního komplexu Rozhlas a televize Slovenska (RTVS).
Viditelným příkladem výše uvedeného stavu byla situace, kdy několik médií dostalo audionahrávku vztahující se ke kauze Gorila, která už několik let hýbe slovenskou politickou scénou. Zpravodajství RTVS se nově získané nahrávce věnovalo víceméně okrajově v bloku méně důležitých reportáží. Podle TIS se jednalo o názornou ukázku toho, jak tato veřejnoprávní instituce pod vedením současného ředitele Jaroslava Rezníka mladšího funguje. Uvedená analýza na více případech předvedla, jak zpravodajství RTVS nadržuje Slovenské národní straně (SNS) a jejímu předsedovi Andreji Dankovi.
Tato analýza však nebyla první, jež poukázala na stav RTVS. Už předtím mezinárodní organizace Reportéři bez hraníc (RSF) konstatovala, že pracovní podmínky pro nezávislá média na Slovensku se i po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové nadále zhoršují. Zpráva RSF si také všímá odchodu redaktorů a moderátorů z RTVS. Ti upozornili na to, že řada opatření ze strany vedení vedla k tomu, že se při zpracování zpráv čím dál tím méně hledí na profesionalitu, což umožňuje přímé ovlivňování jejich obsahu. Kdo s tím nesouhlasí, musí jít pryč. Výsledkem je mimo jiné to, že minulý rok Slovensko kleslo v žebříčku svobody tisku o osm příček, a momentálně mu tak patří třicáté páté místo ze sto osmdesáti zemí.
To, že mezi samotnými zaměstnanci RTVS existuje jisté vnitřní pnutí, se potvrdilo již tehdy, kdy část redaktorů zveřejnila otevřený list. V něm se omluvili posluchačům a divákům za debatu, ve které se šéf SNS těšil nadstandardnímu zacházení. „Vedení zpravodajství v ní umožnilo diskutovat předsedovi parlamentu Andreji Dankovi bez politického oponenta a za nekritického vedení relace,“ uvedlo ve společném stanovisku patnáct redaktorů a moderátorů. Už jen samotný fakt, že se část zaměstnanců stydí za přístup vedení a ospravedlňují se za něco, co nezpůsobili, svědčí o současném fungování této veřejnoprávní instituce.
Od Mečiara k Ficovi
Když v roce 2017 zvolily vládní strany Směr a SNS s pomocí fašistů Mariana Kotleby ředitelem RTVS Jaroslava Rezníka mladšího, mnozí jejich výběr kritizovali. Ozvaly se však i hlasy, že je třeba počkat, neboť teprve čas ukáže, zda jde o oprávněné výhrady. Obavy se však velmi rychle naplnily.
Kdo je vlastně Jaroslav Rezník kromě toho, že je synem známého spisovatele a publicisty? A proč vláda a zejména SNS tak velice potřebovaly právě jeho? V roce 1997, tedy za časů Vladimíra Mečiara, udělala vládní koalice z tehdy 31letého Rezníka generálního ředitele Slovenského rozhlasu. Ten měl velmi blízko k Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS). Po svém zvolení zavítal do centrály této Mečiarovy strany, což by mělo být u šéfa veřejnoprávního média něco nepřípustného. Po Rezníkově nástupu do vedení rozhlasu se výrazně prohloubila jeho finanční ztráta a nastal velký propad poslechovosti. Ředitel však garantoval loajalitu stanice k Mečiarově vládě, což bylo jeho hlavním zadáním.
Později působil Rezník také jako šéf státní tiskové agentury TASR. Po svém příchodu do této instituce zařídil prodej její budovy i s pozemkem finanční skupině J&T a agenturu přestěhoval do jejích prostor. Právě v pozici ředitele TASR začal Rezník pracovat pro SNS a jejího předsedu Andreje Danka. To v kombinaci s podporou soukromé zpravodajské televize TA3 (vlastněné oligarchou Ivanem Kmotríkem, který se do té doby angažoval ve prospěch vládnoucí strany Směr, jež se mu odvděčila státními zakázkami) pomohlo Slovenské národní straně vrátit se do parlamentu. Důvod byl jasný: před volbami v roce 2016 tehdejší premiér a šéf Směru Robert Fico nutně potřeboval mít jistého alespoň jednoho koaličního partnera a Danko se jevil být vhodným kandidátem. Proto TA3 i TASR, které do té doby favorizovaly Směr, věnovaly svou přízeň SNS. Strategie vyšla a po volbách mohl Fico skládat další vládu.
Toto vysvětlení je důležité pro pochopení, proč Fico s Dankem chtěli mít v čele RTVS právě Rezníka. Jednak se jednalo o odměnu za jeho dosavadní nadpráci, jednak na něj čekaly další úkoly. Zároveň se tím vysvětluje, proč se veřejnoprávní komplex v současnosti nachází v tak nelichotivé situaci.
Kolonizace médií
Je třeba však říct, že problém je hlubší a není možné ho redukovat jen na RTVS nebo osobu Jaroslava Rezníka. Po listopadu 1989 se nevyjasnila úloha či postavení žurnalistů a nenastavily se ani normativní základy novinařiny. (Ani dnes otázky týkající se vztahu žurnalistiky a morálky příliš často nezaznívají.)
Po návratu Vladimíra Mečiara k moci po předčasných volbách v roce 1994 se veřejnoprávní televize a rozhlas staly nástrojem politických dezinformačních kampaní a nezávislá soukromá média čelila silnému politickému i ekonomickému tlaku. Zmenšoval se tak prostor pro objektivní informování a pro názory kritické vůči vládě. Na druhou stranu se však paradoxně právě v zápase s vládní mocí vyprofiloval relativně silný nezávislý mediální sektor. Přesto v letech 1996 až 1998 řadily mezinárodní instituce Slovensko mezi země s jen částečnou svobodou tisku. Po celou mečiarovskou éru nebyly přijaty standardní mediální zákony.
V devadesátých letech se též začaly vytvářet vertikální struktury, v jejichž rámci někteří majitelé zároveň vlastnili několik druhů médií (takzvané křížové vlastnictví). Takto vznikla nová mediální sféra, jež slouží politickým i ekonomickým cílům oligarchů i vládní moci. Ačkoliv již současná legislativa křížové vlastnictví zakazuje, v praxi se dá poměrně snadno obejít, například prostřednictvím dceřiných společností či spřízněných osob.
Podobně jako za časů premiéra Vladimíra Mečiara i později za panování Roberta Fica se potvrdilo, že prohlubování deficitu demokracie se promítá i do mediální krajiny. Během prvního Ficova kabinetu (2006-2010) vykazovaly četné příspěvky veřejnoprávní Slovenské televize (STV) znaky cenzury. Stanice běžně dávala prostor propagandě politiků z vládnoucího Směru. Souběžně docházelo k atakům na privátní média, z nichž některá se proměnila až v jakési stranické kolonie. Ke konci první vlády Roberta Fica už byly sdělovací prostředky nejen zastrašeny, ale mnohé navíc sloužily klientelistickým a politickým zájmům. To umožnilo Směru i po odchodu do opozice úspěšně a agresivně útočit přes spřízněné tituly na své politické konkurenty.
Politická novinařina
Období 2010-2012 přineslo první kroky k nápravě a tehdy také padlo racionální rozhodnutí o spojení veřejnoprávní televize a rozhlasu do jedné instituce pod názvem RTVS. Zároveň se počítalo i se zrušením koncesionářských poplatků. Jenže po předčasných volbách a opětovném nástupu Roberta Fica k moci (jeho Směr získal v březnu 2012 nadpoloviční polovinu křesel v parlamentu) znovu nastal zvrat k politickému podmanění si veřejnoprávních médií a k jejich instrumentalizaci.
Instrumentalizaci médií můžeme chápat jako jejich kontrolu externími politickými nebo ekonomickými aktéry, kteří si tak upevňují svoje postavení, případně rozšiřují svůj vliv. Stranická kolonizace sdělovacích prostředků má za cíl upevnit pozici daného politického subjektu ve společnosti, maximalizovat jeho moc, potlačit vůči němu kritické hlasy, ukazovat jeho příznivý obraz, ovlivňovat veřejné mínění a voličské chování v jeho prospěch, podporovat jeho další ekonomické či politické záměry atd.
Převzetí médií dává možnost ekonomicky z nich profitovat i v případě ztráty mocenských pozic. Takto jsou některé tituly zapojeny do klientelistického systému a do úzkého vztahu mezi politickými a ekonomickými elitami. Po nástupu Jaroslava Rezníka mladšího do křesla šéfa RTVS se i tato veřejnoprávní instituce stala součástí kolonizované mediální sféry.
Takovéto médium se pak proměňuje v politického aktéra, neboť politiku více dělá, než o ní objektivně informuje. Prioritou už není profesionalita, ale loajalita ke konkrétní politické elitě. Lidé, kteří jsou dnes ve vedení RTVS, by v žádné kultivované demokratické zemi nemohli o podobných pozicích ani snít. V Česku se občas říká, že je potřeba zvýšit kvalitu veřejnoprávní televize. Každopádně mnozí Slováci by byli rádi, kdyby RTVS dosahovala alespoň zlomku úrovně a profesionality, jaké vykazuje Česká televize. Uvidíme, jaký vývoj v této oblasti nastane po únorových slovenských parlamentních volbách.
(Demokratický střed 1/2020)