Výsledek slovenských voleb, které se budou konat v únoru 2020, zůstává sice ve hvězdách, ale základní rysy budoucího vývoje jsou vcelku čitelné. Lidem, kteří doufají v politickou změnu pod Tatrami, zatím příliš důvodů k optimismu nenabízejí.
Aktuální pozice před únorovými slovenskými parlamentními volbami jsou jasné. Současná vládní koalice, kterou tvoří Směr-SD, Slovenská národní strana (SNS) a Most-Híd, už v této podobě na jaře pokračovat nebude. Jenže ani blok tří neparlamentních stran, jež by podle posledních průzkumů práh pro vstup do Národní rady bez problémů překročily a s nimiž mnozí občané spojují naděje v lepší politiku, vládu zřejmě sám nesestaví.
Nejvyšší preference má stále Směr, jehož předseda a expremiér Robert Fico s pomocí hospodské rétoriky špiní demokratickou opozici, což tvrdému jádru jeho voličů imponuje. K tomu se přidává ještě „mečiarovský“ symptom: emocionální pouto starších lidí k lídrovi Směru je díky jeho populistické národovecké a sociální dikci silnější než dopad kauz a skandálů a napojení této strany na mafii. Ze zkušenosti s Hnutím za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara vyplývá, že dříve nebo později dojde ke zlomu, který nastane v okamžiku, kdy se objeví náhrada jak pro voliče, tak pro oligarchy.
SNS vedená předsedou Národní rady Andrejem Dankem má sice nízké preference, ale pro zisk parlamentních křesel zatím postačují. Směr však už do budoucna pravděpodobně nemůže počítat se stranou Most-Híd, jež se nachází pod hranicí zvolitelnosti, když doplácí na účast v současné vládě. Šéf této strany Béla Bugár nezavelel k odchodu ani po mnohých aférách spojených se Směrem a zejména pak po zavraždění novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové a následném odkrytí mafiánských vazeb na politiku a justici.
Pohár trpělivosti
Kritiku spojenectví se Směrem Bugár nejprve tlumil řečmi o hrozbě extremismu. Když to nezabralo, začal mluvit o plnění programu a o tom, že pro jeho stranu jde o doposud nejlepší koalici, které se účastnila. Nic z toho však neznělo důvěryhodně. Obzvláště chvála na tuto vládní sestavu ve chvíli, kdy se na ni valila jedna kauza za druhou, byla urážkou Bugárových někdejších politických partnerů. Šéf Most-Híd navíc tak jen podtrhl svůj podvod na voličích, když oproti původním slibům uzavřel v roce 2016 spojenectví se Směrem. Pohár trpělivosti mnohých jeho příznivců již přetekl.
Béla Bugár nedávno prohlásil, že kdyby v minulosti věděl to, co dnes, do koalice s Ficovou partají by nešel. Krátce poté však při jednání o společném postupu s uskupeními reprezentujícími slovenské Maďary odmítl případnou povolební spolupráci se Směrem vyloučit. Zástupci maďarských subjektů následně rokování ukončili.
Každopádně Fico musí hledat za Bugára náhradu. Už nyní se Směr při některých hlasování v parlamentu domlouval s fašistickou Lidovou stranou Naše Slovensko (ĽSNS) Mariana Kotleby. Vytvořilo se tak tiché spojenectví vládních stran s fašisty, kteří v případě potřeby doplní v Národní radě chybějící hlasy.
Jednou z možností do budoucna je pro Směr buď přímé vládnutí s fašisty, nebo menšinový kabinet s jejich podporou. O něco přijatelnější variantou pro Ficovu formaci je případně nahradit Bugárův Most-Híd stranou Jsme rodina, jíž šéfuje Boris Kollár.
Ani jedno z těchto východisek však není pro Fica a oligarchy napojené na Směr zdaleka ideální. Proto se objevilo možné řešení: nová strana Dobrá volba, kterou založil bývalý nominant Směru na post ministra vnitra (kde se zdržel rekordně krátkou dobu) Tomáš Drucker. Ten od začátku dostává obrovský prostor v televizi TA3, u níž už skutečně nelze užít přívlastek „zpravodajská“. Tato stanice před časem představovala PR nástroj Směru. Později, když Fico potřeboval najít do koalice náhradu za Mečiarovo HZDS, věnovala televize nadstandardní pozornost Andreji Dankovi, jehož straně tak pomohla do parlamentu. Nyní, když Směr a SNS hledají třetího do party, se stal oblíbencem TA3 právě Drucker.
Dostat Dobrou volbu do Národní rady je dnes pro Roberta Fica a lidi blízké Směru i SNS přímo existenční nutnost. Přičemž narůstající nejistota a snaha zakrýt mafiánské zasíťování prostředí své strany dnes Fica opět podněcují k agresivním vystoupením, poučování médií a očerňování veškerých oponentů. Pro zajímavost: o spolupráci s Druckerem v době uzávěrky tohoto textu usiloval i Béla Bugár.
Prezidentský efekt
Koalici nových stran Progresivní Slovensko a Spolu (PS/Spolu) rostly preference díky vítězství tehdejší místopředsedkyně PS Zuzany Čaputové v letošních prezidentských volbách. Tento efekt však postupem času slábne a koalice PS/Spolu již zjevně dosáhla svého stropu. Z demokratických opozičních subjektů ji nedávno předběhla nově založená strana exprezidenta Andreje Kisky Za lidi a lze předpokládat, že to tak do voleb už zůstane. Politicky nerozkoukaný a nekompetentní Michal Truban (PS) a řečnicky nezajímavý Miroslav Beblavý (Spolu) k nárůstu preferencí nepřispívají, spíše naopak. Navíc Kiskova strana má značný potenciál důvěryhodnosti a zdá se, že skýtá záruky slušnosti a politické kultury. Její podpora stále stoupá a je pravděpodobné, že pokud Směr nesestaví vládu, bude jejím zformováním pověřena právě Za lidi. Jako s případným koaličním partnerem může Kiska počítat kromě PS/Spolu i s křesťanskými demokraty (KDH). Ti po minulých volbách vypadli z parlamentu, ale jejich nový předseda Alojz Hlina je zase vrátil zpět do hry.
Tak či onak blok zatím ještě neparlamentních stran Za lidi, PS/Spolu a KDH tvoří reálnou alternativu k současné moci. O to více, že jejich představitelé dokázali uhasit počáteční vzájemné animozity a podpisem dohody o neútočení dali voličům naději na změnu. Matematika je však neúprosná a Andrej Kiska bude pro případné sestavení vlády zřejmě potřebovat ještě další partnery. K úvahu přichází parlamentní opoziční strany Svoboda a solidarita (SaS) Richarda Sulíka a Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (Oľano) Igora Matoviče. A tady nastává problém.
Sulík s Matovičom žádají odstoupení těch politiků vládní koalice, kteří komunikovali s Mariánem Kočnerem obžalovaným z objednání vraždy Jána Kuciaka. Jenže Sulík se s ním ještě jako předseda parlamentu (2010–2012) rovněž setkával, ačkoliv se už tehdy s Kočnerem spojovaly různé kauzy a figuroval na takzvaných mafiánských seznamech. Videonahrávka, kterou svého času zjevně zveřejnil sám Kočner, prozrazuje, že ho Sulík informoval o volbě generálního prokuratura a o své ochotě odvolat tehdejší premiérku Ivetu Radičovou. Richard Sulík se sice za schůzku omluvil, nicméně tvrdí, že o nic vážného nešlo, což je od něj cynismus nejhrubšího zrna. Matovič Kočnera navštívil přímo v jeho prostorách. Předsedové Sas a Oľano tedy sami nemají morální právo v politice setrvávat, natožpak někoho vyzývat k odchodu.
Kiskovo dilema
Právě v tomto bodě číhá na Kisku obrovské past. Koalici se SaS a Oľano připouští a popravdě řečeno v této chvíli ani nemůže jinak. Kdyby s nimi ale vládu skutečně sestavil, přestože by jejich lídry zůstali Sulík a Matovič, riskuje nejen kvůli nevyzpytatelnosti a nedůstojnému politickému chování obou jmenovaných (před čímž ho žádná koaliční smlouva neochrání), ale zejména proto, že ho mnozí budou obviňovat z dvojího metru. Směr a SNS i četná média mu budou opakovaně vyčítat, že když jde o moc, nemá problém se spojit ani s těmi, kteří komunikovali s Kočnerem. A budou mít pravdu. Slušnější Slovensko, za nějž opakovaně demonstrovaly tisíce lidí, není možné budovat s někým, komu nevadí se setkávat s mafiánem. Nemluvě o mnohém, co jsme se doposud o politice a způsobu vystupování obou opozičních předáků dozvěděli.
Stejný problém vyvstává i v souvislosti s potenciálním politickým partnerstvím se stranou Jsme rodina. Její předseda Boris Kollár v minulosti dělal byznys s mafiány, dnes šíří v politice nesnášenlivost – obě tyto roviny jsou od představy slušnějšího Slovenska opravdu daleko. Ke spolupráci s Kollárem se Kiska, Truban i Hlina naštěstí stavějí rezervovaně, až odmítavě.
Protože v politice se zázraky dějí jen výjimečně a tyto vzácné okamžiky si Slováci asi na delší čas vyčerpali, stojí Andrej Kiska před obrovským dilematem. Jak ho vyřeší, rozhodne nejen o jeho další politické budoucnosti, ale i o naději na skutečnou proměnu politické kultury na Slovensku.
Zmíněného dilematu by mohl zůstat ušetřen, pokud se SaS a Oľano nedostanou do parlamentu, což při pohledu na jejich klesající preference a chování Sulíka s Matovičem není zase až tak nereálné. Zůstává ale otázkou, zda by pak blok Za lidi, PS/Spolu a KDH získal v parlamentu většinu křesel. To by byl bezpochyby nejlepší scénář, ale Kiska a další na něj spoléhat nemohou.
(Demokratický střed 4/2019)