Igor Matovič zasedá ve slovenském parlamentu už téměř deset let. Až do začátku letošního roku nic nenasvědčovalo tomu, že by se po únorovém hlasování mohl stát slovenským premiérem. Asi i jeho samotného rozuzlení volební zápletky překvapilo. Na svou současnou pozici nebyl připraven a po pár týdnech jeho vlády lze říci, že ji politicky ani lidsky nezvládá.
Igor Matovič vydával před vstupem do politiky reklamní noviny, jež vycházely v regionech a občané je dostávali zadarmo do schránek. Psal do nich své sloupky, zároveň si lidé vizuálně zafixovali značku jeho občanského sdružení Obyčejní lidé. Vytvořil si tak klienty dotovaný politický marketing s dosahem takřka do všech domácností. Když potom čtyřčlenné uskupení Obyčejní lidé kandidovalo v roce 2010 do parlamentu na listině strany Svoboda a solidarita (SaS), bez problémů se z posledních čtyř míst kroužkováním dostalo do parlamentu.
Matovič vstoupil do Národní rady s radikálním slovníkem, který kopíroval rétoriku extremistů, ale i šéfa Směru Roberta Fica, někdejšího předsedy Slovenské národní strany Jána Sloty nebo expremiéra a šéfa HZDS Vladimíra Mečiara. Mířil tím na nejnižší pudy voličů. Fico mluvil například o novinářích jako o „špinavých protislovenských prostitutkách“, Slota častoval své oponenty výrazy jako šílená kráva nebo zrůda. Špína, fuchtle nebo štětka, to je pro změnu ukázka ze slovního rejstříku Igora Matoviče. V lednu 2019 označil tehdejšího předsedu parlamentu Andreje Danka za „zaprděného zloděje“ a vyhrožoval, že mu jednu vrazí. Později během Dankovy tiskovky v parlamentních prostorech ukázal do kamery vztyčený prostředníček.
Někdejšího spoluzakladatele Veřejnosti proti násilí (slovenské obdoby Občanského fóra) Petera Zajace nazval při příležitosti jeho vyznamenání prezidentkou Zuzanou Čaputovou „kukuřičným partyzánem“. Potom sice uznal, že to bylo přes čáru, prý však netušil, že Zajac „měl něco s listopadem“. Ukázal tak neznalost událostí spojených se sametovou revolucí. Igor Matovič něco „netuší“ docela často, ale o to sebevědoměji vystupuje. Když před časem musel vysvětlovat své někdejší setkání s Marianem Kočnerem, tvrdil, že tehdy nevěděl, co je tento muž zač. Bylo to v čase, kdy se už s Kočnerem spojovalo více kauz a kdy jeho auto figurovalo v takzvaných mafiánských seznamech. Dodnes není zcela jasné, o čem všem se ti dva spolu bavili.
Neloajální člen koalice
Matovič prostřednictvím vulgarizace veřejného prostoru a snižování politické kultury čím dál tím více přispíval k destrukci demokracie a jejích pravidel. Prvním vážným momentem bylo, když v roce 2010 do už vypracovaného programu vlády Ivety Radičové žádal vložit svých sto programových bodů. Ačkoliv byl jen poslancem zvoleným na kandidátce vládní SaS, okamžitě začal vystupovat jako lídr samostatné parlamentní strany a dokonce se dožadoval místa v koaliční radě. Využíval každé příležitosti, aby se zviditelnil – ať už populisticky nebo vyvoláváním sporů, které pro něj znamenaly chvilky slávy v záři reflektorů. Později o něm předseda strany Most-Híd Béla Bugár prohlásil, že „když vidí průmyslovou kameru, ihned začne dávat interview“. Tato poznámka o Matovičovi platí dodnes.
Druhým signálem, že Igor Matovič sleduje výlučně své zájmy, bylo hlasování o vládní novele zákona o občanství, která měla napravit nesmyslné rozhodnutí předchozího kabinetu Roberta Fica automaticky odebrat slovenskou státní příslušnost těm, kdo získají pas jiné země. Matovič navzdory koaliční dohodě novelu nepodpořil. Znamenalo to její zablokování a napětí ve vládní koalici.
Podobně destruktivně jednal i v poslaneckém klubu Svobody a solidarity. Když už to začalo být neúnosné, byl na návrh předsedy strany Richarda Sulíka z klubu vyloučen. Spolu s Matovičem odešli i tři jeho kolegové a brzy se z neformálního subjektu změnili v politické hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO). Toto protestní a nesystémové uskupení ovšem nemělo žádné struktury ani členskou základnu.
V roce 2011 nechal společně s Richardem Sulíkem padnout v klíčovém hlasování vládu, a zasloužil se tak o návrat Roberta Fica na scénu. Dnes, když je Matovič sám premiérem, ministrovi hospodářství Sulíkovi ve sporu o vhodný postup během koronavirové krize vyčítá, že se chová jako v časech vlády Ivety Radičové. Zřejmě jaksi zapomněl, že on se tehdy choval stejně. Nejenže průběžně rozbíjel vládní koalici, ale nakonec ji i potopil.
Útoky na možné partnery
Ještě několik měsíců před letošními únorovými volbami to s preferencemi OĽaNO nevypadalo dobře. Jenže Igor Matovič se opět ukázal jako schopný marketér. Svou kampaň postavil na protikorupční rétorice, vzbuzování emocí a vymezování se vůči Robertu Ficovi. Paralelně přitom útočil na lídry demokratických stran, tedy na své potenciální spojence. Bylo to vůči nim značně nefér, někdy až podlé. Cíl to ale splnilo. Matovič jejich pozici oslabil, zatímco svou posílil. Ostatní politiky přitom házel do jednoho pytle s tím, že se všichni nějak ušpinili a že nikdo z nich nesplnil své sliby.
Až do poslední chvíle v podstatě nenabízel žádná řešení, jen vyvolával rozruch, což tlačilo strany mluvící o programu do pozadí. Na svou volební listinu zařadil skupinu ultrakonzervativních kandidátů, kteří přitáhli část fundamentalistických voličů a zároveň oslabili volební potenciál křesťanských demokratů z KDH, které se nakonec do parlamentu nedostalo.
Matovič navíc kritizoval před volbami demonstrace demokratických politiků proti fašistům vedeným Marianem Kotlebou. Prohlásil je za cestu do pekel a tvrdil, že strany protestující v Německu před devadesáti lety proti Adolfu Hitlerovi nacistickému vůdci pomohly. Na to, že říká nesmysly, poukázal například historik a přední expert na fašismus Jakub Drábik. Zajímavé je, že mítinky kotlebovců hájil šéf OĽaNO jejich právem na prezentaci vlastních názorů.
Zlomový moment v Matovičově kampani nastal ve chvíli, kdy na veřejnost unikla nahrávka rozhovoru někdejšího generálního prokurátora Dobroslava Trnky a exministra financí Jána Počiatka ze strany Směr, jak si domlouvají strategii na zametení jedné z kauz pod koberec. Není přitom bez zajímavosti, že skrytou kameru v Trnkově kanceláři pomohl nainstalovat již zmíněný Marian Kočner, jenž dnes čelí obžalobě kvůli objednávce vraždy novináře Jána Kuciaka. Matovič v reakci na zveřejněný záznam vycestoval do Cannes, kde na bránu Počiatkovy luxusní vily nalepil nápis Majetek Slovenské republiky. Z celé akce pořídil video, které mělo obrovský úspěch na Facebooku. Ačkoliv šlo o čistě marketingový tah, od té doby preference OĽaNO rostly. Nakonec se i kvůli množství skandálů spojených s dlouholetým vládnutím Ficova Směru stalo s pětadvaceti procenty získaných hlasů nečekaným vítězem voleb.
Porušené sliby
Matovič se ocitl v pozici, kterou ani on sám nečekal a již bohužel lidsky ani politicky nezvládá. Už krátce po volbách novinářům oznamoval, koho si dokáže představit na různých vládních postech. Činil tak bez toho, že by to s dotyčnými osobami či svými budoucími koaličními partnery konzultoval. Ale když si dva z nich – šéf strany Jsme rodina Boris Kollár a předseda SaS Richard Sulík – vyměňovali názory přes média, Igor Matovič je na Facebooku umravňoval slovy „mlčeti je zlato“, aby jim pak následně poslal přes média pár vzkazů.
Matovič nakonec sestavil čtyřčlennou vládní koalici, v níž kromě OĽaNO a výše zmíněných partají Borise Kollára a Richarda Sulíka zasednou ministři za stranu Za lidi, kterou založil exprezident Andrej Kiska, jenž se ale po volbách z politiky stáhl. S ohledem na Matovičovu protikorupční rétoriku je pozoruhodná především jeho nynější kooperace s uskupením Jsme rodina, jehož předseda Kollár dělal v devadesátých letech byznys s mafiány, pohyboval se v jejich prostředí a fotografoval se s nimi. Když se tato skutečnost začala nyní znovu připomínat, Igor Matovič to označil za útoky médií. Přitom ještě v dubnu 2019 prohlašoval: „Nikdy v minulosti jsem nevyhledával společnost lidí jako Boris Kollár. Stejně tak nechápu jeho touhu být v bandě s lidmi jako Marine Le Penová, Geert Wilders a podobná nebezpečná individua.“ Matovič tehdy reagoval na setkání představitelů evropských ultranacionalistických a krajně pravicových stran, které Kollár pozval do Bratislavy.
Dnes mluví Matovič jinak. Když se prý Boris Kollár rozhodne jet „ne jako předseda parlamentu, ale jako předseda své strany na nějaký sněm Marine Le Penové do Francie, je v tom úplně svobodný“. Novopečený premiér dokonce tvrdí, že tyto dvě současné Kollárovy role lze v podobném případě oddělit. To se ale velmi mýlí. Kdo zastává post předsedy parlamentu, reprezentuje primárně Slovenskou republiku, a nikoliv svou stranu. Usnadňovat Kollárovi jeho paktování se s radikály i v takto vysoké státní funkci je krajně nezodpovědné a znamená to dvě věci: za prvé možnou dvojkolejnost slovenské zahraniční i unijní politiky a za druhé Matovičovo nepochopení role druhého nejvyššího ústavního činitele.
Nová koalice už stačila porušit nejen své předvolební sliby, ale i samotný vládní program. V něm se zavázala nevolit do Soudní rady zástupce soudců. Hned při prvním hlasování Matovičovi a Kollárovi poslanci ve spojenectví s Kotlebovými fašisty vybrali do rady nominantku strany Jme rodina soudkyni Nejvyššího soudu Alenu Svetlovskou.
Před volbami Matovič prohlašoval, že je třeba skoncovat s politikou „našich lidí“, kterou provozoval Směr. Dnes jako premiér mluví o změně podmínek volby generálního prokurátora, přičemž naznačil, že by v této funkci rád viděl exministra spravedlnosti i vnitra Daniela Lipšice. Ten v roce 2016 jako předseda malé strany NOVA figuroval na volební kandidátce OĽaNO. Na Slovensku je přitom několik skvělých prokurátorů vhodných na danou pozici. Mimochodem, ještě v roce 2010 Igor Matovič ve svém volebním programu hlásal, že „je hanbou Slovenska, že politici opakovaně jmenují na vedoucí vysoce odborné posty ve veřejné správě lidi, kteří daný odbor nestudovali a ani v něm nikdy nepracovali“. Dnes má ve své vládě hned několik takových jedinců.
Nezvládnuté řešení koronakrize
Slovensko se během světové pandemie koronaviru stalo vzhledem k relativně nízkému počtu infikovaných i zemřelých pro zahraničí vzorem. To je bezpochyby chvályhodné. Jde o výsledek vládních přísných opatření (začala s nimi už končící vláda Petera Pellegriniho) i disciplíny obyvatel. Krize však zároveň ukázala, že premiér Matovič takové situace nedokáže řešit koncepčně ani komplexně.
Vládní kroky jsou od začátku chaotické a ignorují ekonomické i sociální dopady. Nikdo z kompetentních představitelů není ochoten jasně vysvětlit, na základě jakého rozhodnutí jsou občané umisťováni do povinné státní karantény. Slíbená finanční pomoc podnikatelům a zaměstnavatelům má příliš velké zpoždění, takže mnohým už nebude nic platná. Neustálé a na veřejnosti vedené spory mezi premiérem Matovičem a ministrem hospodářství Sulíkem též nepřispívají k uklidnění situace a k větší důvěře vládě. Ta nemá scénáře dalšího vývoje a Matovič svým neoblomným odmítáním rychlejšího uvolňování restriktivních opatření způsobuje ještě hlubší propad ekonomiky (a zřejmě i výraznější nárůst nezaměstnanosti), než jaký původně předpovídali experti.
V těžkých časech se navíc Igor Matovič chová jako závislý na Facebooku, kde namísto věcného informování vystupuje jako puberťák. Fotí si ponožky a vyzuté boty pod stolem, neustále sdílí selfíčka, arogantně útočí na své oponenty a píše statusy způsobem, který je nedůstojný jeho funkce.
Přitom všem se už hlásí o slovo Matovičem podporovaní křesťanští fundamentalisté a ultrakonzervativci, o nichž zřejmě budeme stále častěji slýchat, že hlasují společně s fašisty. Tak či onak, prozatím se Matovič nachází na svém politickém vrcholu. Avšak obavy těch, kteří mají alespoň základní nároky na slušnost a politickou kulturu a kteří si váží liberální demokracie, se začínají naplňovat příliš brzy. Potěšení z toho, že skončila hegemonie strany Směr, ještě neznamená, že z nároků na psaná i nepsaná demokratická pravidla je možné slevit jen proto, že už nevládne Robert Fico.
(Demokratický střed 2/2020)