Fico versus Kiska aneb oživování mečiarismu

 
Útoky slovenského premiéra Roberta Fica proti prezidentovi Andrejovi Kiskovi připomínají způsoby Vladimíra Mečiara. Oživováním jeho praktik ministerský předseda jen potvrzuje, že mečiarismus jako styl politiky stále na Slovensku neskončil.

Prvotním impulsem pro Ficovu nenávist ke Kiskovi byla prohra, již mu v roce 2014 do té doby poměrně neznámý podnikatel z Popradu uštědřil v prezidentských volbách. Porážka znamenala pro sebevědomého Fica ponížení před celým národem. Podobné věci šéf strany Směr neodpouští.

Dalším impulsem se staly loňské oslavy Slovenského národního povstání v Banské Bystrici. Tedy v regionu, který byl nejprve Mečiarovou a později Ficovou baštou. Při příchodu na slavnost však premiéra vypískali a dokonce na jeho adresu zaznívaly výkřiky o zlodějích. Zato prezident Kiska se dočkal potlesku. To byl pro Fica šok. Média si rozdílné přijetí obou politiků vychutnala, což nejspíš ještě prohloubilo premiérovu zášť vůči hlavě státu.

Ficovi, jehož politika spočívá na marketingu, musí též vadit dlouhodobě vysoká popularita Andreje Kisky, která převyšuje tu jeho. Nejzásadnějším důvodem Ficovy nelásky k prezidentovi je však to, jak Kiska opakovaně demaskuje počínání vládní koalice. Podrobuje kritice Ficův styl vládnutí, nezodpovědné zacházení s veřejnými financemi i chybějící reformy. Prezident též opakovaně odsuzuje šíření nevraživosti v politice.

Kiska se mimo jiné veřejně postavil proti nominacím politiků dlouhodobě spjatých se Směrem na posty ústavních soudců. Kvůli pochybnostem o jejich odbornosti a nestranickém přístupu je prezident nejprve odmítl jmenovat, nicméně po diskutabilním rozhodnutí Ústavního soudu tak musel učinit. To, s jakou vehemencí se Fico snažil své kandidáty prosadit, vzbuzuje podezření, že šlo o podmanění si mimořádně důležité instituce a rozšíření předpokládaných záruk beztrestnosti pro lidi z prostředí Směru.

Diskreditace představuje pro předáky této strany cestu, jak prezidentovi vzkázat, aby brzdil. Jelikož se Andrej Kiska těší už zmíněné popularitě, je třeba ho za každou cenu očernit – i za pomoci lží a zneužívání státních funkcí.

Faktury za létání

Do této hry se aktivně zapojil i ministr vnitra a místopředseda Směru Robert Kaliňák, jenž by v každé kultivovanější demokracii musel minimálně kvůli svým obchodním kontaktům s podnikatelem Ladislavem Bašternákem vládu dávno opustit. Mimochodem, Robert Fico dosud stále bydlí v domě vlastněném právě Bašternákem, který čelí obvinění z daňových podvodů.

Kaliňák loni Kisku obvinil, že zneužívá vládní letku ke svým cestám za rodinou do Popradu. Přitom podle prezidentových slov mu dříve sám ministr vnitra využívání vládních letadel navrhl s tím, že piloti stejně musejí létat. Prezidentská kancelář už Kaliňáka usvědčila z nepravdivých výroků a klamání veřejnosti.

Kaliňák se navíc na začátku letošního roku neštítil cynicky zneužít situace, kdy se během letu z Mexika udělalo jednomu členovi prezidentské delegace nevolno. Ministr vnitra prohlásil, že nejspíš pošle prezidentovi za pozvracené letadlo fakturu, a naznačil, že se jednalo o důsledek nestřídmého požívání alkoholu. Přitom podle prezidentova mluvčího měl dotyčný člověk žaludeční problémy už v Mexiku, navíc se nejednalo o pracovníka prezidentské kanceláře.

Před časem představitelé některých nevládních organizací potvrdili, že v jejich přítomnosti mluvil Robert Fico o Kiskovi jako o podvodníkovi. Dnes je zřejmé, že tak svérázně interpretoval materiály finanční správy týkající se někdejších prezidentových firem, k nimž by předseda vlády neměl mít přístup. To ovšem nebyl zdaleka první případ, kdy Fico zneužil svého úřadu k útokům na své oponenty.

Do politického boje je zatahována i policie, když se do vyšetřování daňových nejasností v bývalých Kiskových firmách zapojila Národní kriminální agentura. Naopak vyšetřovatel, který se zabýval pozadím byznysu ministra Kaliňáka, byl odstaven. Podobné postupy připomínají mečiarovské časy.

Spor o podobu demokracie

Za tím vším se však skrývá zásadní hodnotová pře. Jedná se o svár mezi liberální demokracií (prezident Kiska) a demokracií autoritativní, respektive posttotalitní mentalitou s totalitními způsoby (premiér Fico). S tím souvisí i geopolitický spor o ukotvení Slovenska. Zatímco prezident Kiska nekompromisně zastává prozápadní orientaci včetně účasti na evropské integraci, premiér Fico věrný své komunistické minulosti od začátku pokukuje po Moskvě, takže není divu, že kritizoval sankce uvalené na Rusko kvůli okupaci Krymu a vměšování se do bojů na východě Ukrajiny. Aktuální premiérova vstřícnost při jednáních s představiteli EU je zjevně jen divadlo, neboť doma rozdmýchává vášně proti „Bruselu“ a společným evropským řešením.

Robertu Ficovi politika militantního populismu a nové podoby třídního boje vyhovuje. Pomocí ní oslovuje to nejnižší a nejhorší, co v člověku je. Jinou politiku dělat neumí a zjevně ani nechce. Správu věcí veřejných pojímá jako držení moci a obsluhu spřízněných oligarchů. To, že mu dnes při tom dělají komparz lidé jako Béla Bugár, Lucia Žitňanská, Peter Kresák či František Šebej, je už jen poznámka pod čarou. Avšak pro současný charakter a směřování slovenské demokracie jde o poznámku zásadní.

(Demokratický střed 1/2018)

pošli na vybrali.sme.sk
Print Friendly
Marián Balázs