Miroslav Lajčák: uhlazený diplomat s dvojí tváří

 
Miroslav Lajčák je pragmatik, který vždy upřednostňuje svou kariéru. Opsal oblouk od sovětské školy a komunistické oddanosti až k evropské a transatlantické rétorice. Za takového kandidáta na post generálního tajemníka OSN by se mělo Slovensko spíš stydět.

Když Miroslav Lajčák přijal nabídku stát se ministrem zahraničí v kabinetě Roberta Fica, vsadil na politickou a kariérní jistotu. Pro slovenského premiéra Fica to byl zase strategický tah, kterým se snažil získat v zahraničí pozitivní body a doma alespoň jednoho ministra přijatelného pro širší veřejnost. Dnes se ovšem Lajčák žádné vysoké popularitě netěší.

Cesta z Moskvy na Západ

„Pocházím z rodiny, kde oba rodiče jsou dlouholetými členy KSČ. Už rodinné prostředí je zárukou toho, že jsem si důkladně osvojil materialistický světonázor, že jsem se vypořádal s náboženskou otázkou,“ uvedl mladý Lajčák v životopise přiloženém k přihlášce do komunistické strany. Mimochodem, do partaje se hlásil už v době studia na střední škole.

Lajčák vstoupil do KSČ v roce 1983, kdy studoval na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO). Tedy na škole, která byla líhní agentů KGB a z níž vzešlo mnoho špiček dnešní ruské tajné služby. Ve svém oficiálním životopise však svou komunistickou minulost Lajčák neuvádí, podobně jako premiér Robert Fico.

Na své soudruhy však Lajčák nezapomněl ani po letech. Nejde jen o příklon k Ficovi. Před časem jmenoval do vládní Rady pro lidská práva člověka, jenž kdysi patřil mezi normalizační ideology působící na Vysoké stranické škole ÚV KSS.

Lajčák ví, komu a čemu se přizpůsobit, aby si pojistil kariéru a měl z toho osobní profit. Tato taktika pragmatického přizpůsobování se mu nyní dokonce umožnila kandidovat na místo šéfa OSN. Jeho doposud nejvýznamnějšími mezinárodními posty byly funkce zplnomocněnce generálního tajemníka OSN pro Balkán a zvláštního zplnomocněnce EU v Bosně a Hercegovině. Jen na bosenské misi si měl během dvaceti měsíců vydělat půl milionu eur.

Licoměrnost a cynismus

Když Robert Fico podněcoval protiuprchlické nálady, Lajčák se poprvé dostal do problémů. Aby si kvůli dosud nejlepší kariérní příležitosti uchoval image proevropského demokrata, nutně musel lavírovat mezi demokratickými vyjádřeními a oddaností Ficovi. Zatímco slovenský premiér vykřikoval, že na Slovensku nedopustí ucelenou muslimskou komunitu, Lajčák nenápadně prohlásil, že na Slovensku žije integrovaná muslimská komunita, která nepředstavuje pro společnost riziko. Při dalších Ficových štvavých výrocích však už mlčel.

Avšak hned při první významnější mediální konfrontaci nechtě odhalil svou dvojí tvář. Lavírování mezi evropskou demokracií a věrností Ficovi skončilo fiaskem. Lajčák v rozhovoru pro německou stanici Deutsche Welle předvedl, že si osvojil Ficův styl obviňování druhých. V souvislosti s odmítáním utečenců tvrdil, že když je lidem něco vnucováno namísto toho, aby jim to bylo vysvětleno, nemají povinnost to přijmout. A že „musí jít o proces, musíte to lidem vysvětlovat“. S tím by se dalo souhlasit. Stejně jako s tím, že lidé se bojí toho, co neznají. Jenže kdo jiný by měl vysvětlit lidem situaci než představitelé vlády, zejména premiér a ministr zahraničí? Právě oni mají vnášet klid a slušnost do veřejného prostoru a napjatou situaci zklidnit. Jenže vláda namísto toho zneužívala přirozené obavy lidí, přiživovala se na nich a podněcovala nesnášenlivost. A Lajčák si nyní troufá ukazovat prstem na druhé!

Lajčák ovládá i Ficovu aroganci. Na poznámku renomovaného novináře, že Slovensko vnáší svými postoji do Unie nejednotu a nedůvěru, se Lajčák se smíchem ohradil, že „to vůbec ne“. Zarazil se, až když se ho novinář zeptal, co je na tom vtipného.

Když mu žurnalisté připomněli některé Ficovy předvolební výroky a chtěli, aby je vysvětlil, Lajčák jen odvětil: „Zeptejte se jeho.“ Anebo: „Jděte se zeptat premiéra na kontext, co tím chtěl povědět.“ To je tradiční diplomatická odpověď. Jakmile ale takto odpovídá ministr zahraničí a kandidát na šéfa OSN, je to hanba.

Lajčák dokonce sdílí i Ficův styl nezodpovědné kampaně. Jinak by nemohl o Ficově předvolební protiutečenecké rétorice říci, že se na ni musí nahlížet „v kontextu volební kampaně“. Ostatně sám Lajčák této rétorice bez ostychu propůjčil svou tvář a hrdě se vyjímal na billboardech s hesly o ochraně Slovenska… Čili v kampani je dovoleno vše a za nic se nenese odpovědnost. A pak se divíme, že lidé přestávají politikům věřit a prostor získávají nesystémové, destruktivní a antidemokratické subjekty.

Na půdě OSN mluví Lajčák úplně jinak než doma. Zjevně proto, že potřebuje být akceptovatelný pro ty, kteří budou o jeho ambicích rozhodovat. Doma spolu s Ficem chrání Slovensko před migranty, ale v OSN tvrdí, že na migraci musíme nahlížet jako na realitu, že musíme udělat vše pro integraci migrantů a využít jejich ekonomický potenciál.

Lajčák s Ficem možná ve všem nesouhlasí, každopádně mu nevadí premiérovi sloužit a sdílet jeho politický styl a ideologický pohled na svět. Navíc ukázal, že dokáže vést stejně nehorázné řeči jako Fico.

Proruská náklonost

V době krymské krize, kdy celý demokratický svět odsoudil ruskou anexi Krymu, Lajčák ve Slovenském rozhlase prohlásil, že celá záležitost není černobílá a že obě strany mají svoje argumenty. Nezapřel tak sovětskou školu: rozdíl mezi agresorem a obětí neviděl a ruskou anexi ukrajinského území relativizoval. Později sice mluvil trochu jinak, neboť si zjevně uvědomil, jaké dopady může být takový postoj na jeho mezinárodní reputaci.

Když se loni Robert Fico na rozdíl od většiny evropských lídrů (včetně slovenského prezidenta Andreje Kisky) zúčastnil oslav konce druhé světové války v Moskvě, Lajčák jeho účast obhajoval jako správnou. A to navzdory tomu, že se slovenský premiér ocitl převážně ve společnosti proruských diktátorů. Lajčák tvrdil, že sovětská armáda osvobodila Slovensko, za což je třeba děkovat. Co všechno však sovětská armáda způsobila jeho zemi v následujících letech, například v roce 1968, už neříká.

Lajčák dokonce tvrdil, že ignorováním oslav by vláda otevřela prostor různým přepisovačům historie. To říká člověk, jehož mateřská (komunistická) strana historii permanentně přepisovala a za pravdivé popisování dějinných událostí posílala lidi do vězení. To říká ministr, jehož premiér v jiných souvislostech dějiny běžně přepisuje.

Čekání na zázrak?

Na začátku své kandidatury na místo generálního tajemníka OSN viděl Miroslav Lajčák své šance padesát na padesát. Víru v jeho úspěch neskrýval ani premiér Fico. V druhém neoficiálním hlasování Bezpečnostní rady OSN skončil desátý z jedenácti uchazečů. Ve třetím kole na konci srpna se však překvapivě umístil druhý. Přesto se nezdá být příliš pravděpodobné, že by nakonec zvítězil. Jistě, reálna volba šéfa OSN může přinést i překvapení. Uvidíme v říjnu. Lajčák však už ví, že v jeho případě by šlo spíše o zázrak. I když jako člověk, který si „důkladně osvojil materialistický světonázor“, asi na zázraky nevěří.

Nechť Lajčák sdílí Ficův ideologický i politický svět a nechť se spolu s ním nadále uchází o důvěru voličů na Slovensku. Ale ať s takovým pragmaticky ohebným kariérismem a hodnotovým nihilismem nekandiduje na funkci generálního tajemníka OSN. Všeobecně sice platí, že samotná oficiální kandidatura na takový post je úspěchem diplomacie a ctí pro danou osobu i zemi. Nicméně pokud jde o takového kandidáta jako Miroslav Lajčák, je to pro daný stát spíš ostuda než čest.

(Demokratický střed 3/2016)

 

pošli na vybrali.sme.sk
Print Friendly
Marián Balázs