Na Slovensku válčí vláda s prezidentem. Opět.

 
Tlak slovenských vládních stran na prezidenta Andreje Kisku se stupňuje. Koalice přitom porušuje dekorum, které se v každé kultivovanější demokracii i v případě napjatých vztahů mezi vládou a prezidentem zachovává.

V devadesátých letech se vláda Vladimíra Mečiara pomocí bezmezné diskreditace snažila přimět prezidenta Michala Kováče k poslušnosti a přinutit jej, aby ji přestal kritizovat. Podobným způsobem dává dnešní vládní koalice prezidentu Kiskovi najevo, aby „zbrzdil“. Jedná se o další příklad oživování mečiarovských praktik. Chybějí už jen ponižující hodiny naproti prezidentskému paláci, které kdysi Michalu Kováčovi odpočítávaly zbývající čas ve funkci. A rozhodně bychom se neměli příliš utěšovat tím, že na rozdíl od éry Vladimíra Mečiara se neunášejí prezidentovy děti a nevraždí se svědci, jako tomu bylo v případě únosu Kováče mladšího.

Andrej Kiska se po celou kampaň před prezidentskými volbami vyhýbal konfrontačnímu stylu, když se nenechal vyprovokovat ani premiérem Robertem Ficem. Stejně tak při nástupu do funkce naznačil, že si přeje mít s vládou korektní vztahy, nikoliv s ní bojovat. Ale už skládání jeho týmu poradců naznačilo, že dříve či později narazí. Jednoznačná prozápadní orientace, odmítání jmenovat ústavními soudci kandidáty z prostředí Ficovy strany Směr, podpora občanské společnosti a další Kiskovy demokratické postoje ukazují na propast mezi prezidentem a Ficovým kabinetem.

Lajčákova otočka

Loni na podzim se do prezidenta Kisky pustil ministr zahraničí Miroslav Lajčák, když ho kritizoval kvůli setkání s dalajlámou. Útočit ze strachu z čínské reakce na vlastního prezidenta patří k projevům politického hrubiánství. Přitom během své kandidatury na post šéfa OSN řečnil Lajčák v New Yorku o vzájemné provázanosti míru a lidských práv. A pak najednou kritizuje prezidenta za střetnutí s tibetským duchovním vůdcem, přičemž argumentuje ekonomickou spoluprací s Čínou a tamní gigantické porušování lidských práv ignoruje. Větší licoměrnost si snad nelze představit. Svou kritikou prezidenta Lajčák jen potvrdil, že v tak vysoké a prestižní mezinárodní funkci, o níž se ucházel, nemá co pohledávat.

Robert Fico zase před časem prohlásil, že Andrej Kiska na něj denně útočí. Premiéra zjevně rozhněvala nejen prezidentova neochota jmenovat ústavní soudce z prostředí Směru, ale též jeho kritika, že Fico „používá jiný jazyk v Bruselu a jiný doma na Slovensku“. Svou roli bezpochyby sehrál rovněž Kiskův nesouhlas s Ficovým zpochybňováním protiruských sankcí za anexi Krymu.

Kaliňákova přátelská rada

Svou parketu si našel také ministr vnitra Robert Kaliňák, který má sám máslo na hlavě kvůli kontaktům s podnikatelem Ladislavem Bašternákem obviněným z daňových podvodů. Na prezidenta zaútočil Kaliňák kvůli tomu, že používá vládní letadlo k soukromým účelům, tedy k cestám z Bratislavy do Popradu, kde bydlí jeho rodina. Podle Kisky to však byl právě Kaliňák, kdo mu po nástupu do funkce doporučil vládní letadlo používat s tím, že piloti stejně musejí létat, tak je zbytečné, aby létali naprázdno. V tomto světle se ministrův útok ukázal jako ještě více podlý.

Tam, kde se politická soutěž a schopnost argumentovat mění na pouliční boxerský ring bez pravidel, může být tento způsob války s prezidentem účinný. Stačí říct, jak často, kam a za kolik Kiska lítá, a běžný volič hned zpozorní, neboť takovým záležitostem rozumí. Pro politický marketing a na odpoutání pozornosti od množících se kauz současné vlády se podobné chvaty hodí.

To, že právě Kaliňák navrhl Kiskovi letadlo používat a teď ho za to plísní, sice vypovídá o charakteru prvně jmenovaného, avšak voličům Směru či Slovenské národní strany (SNS) je to jedno. Ekonomické analýzy a jiné odborné argumenty jsou jim ukradené.

Je tu ovšem ještě další faktor. Po Michalu Kováčovi následovali v prezidentské funkci Rudolf Schuster a Ivan Gašparovič. Oba byli svým způsobem pro smích. Například Gašparovičovy brepty se staly hitem internetu podobně jako dnes slovenština předsedy parlamentu Andreje Danka. V povědomí nejednoho voliče tak stále ještě nerezonuje vážnost postavení nejvyššího ústavního činitele. Část veřejnosti pořád ještě nevnímá, že prezidentem je člověk čtyřiadvacet hodin denně, a že žádná jeho cesta proto není soukromá. A že lze být důstojným prezidentem bez ohledu na to, kolik peněz se prolítá. Mnozí lidé na Slovensku nerozlišují mezi papalášskými manýry a zákonnými privilegii hlavy státu. Vláda tak může sázet na sníženou imunitu části veřejnosti vůči populismu.

Proto i šéf SNS Andrej Danko začal kritizovat prezidenta, že se chová jako papaláš a nakládá se státním majetkem nehospodárně. Danko rovněž bez důkazů tvrdil, že se Kiska chystá založit politickou stranu.

I ty, Bugáre?

Na prezidenta neútočí jen představitelé Směru a SNS, ale přidal se dokonce i předseda další koaliční strany Most-Híd Béla Bugár. Přitom když byl Bugár ještě v opozici, vyčítal prezidentu Kiskovi, že vystupuje vůči tehdejší jednobarevné Ficově vládě málo razantně a v některých otázkách nejde do hloubky. Tvrdil také, že věci je třeba nazývat pravými jmény a prezident by měl svými postoji a vyjádřeními formovat veřejné mínění. Když dnes přesně toto prezident Kiska dělá, Bugár ho náhle kritizuje, že „vstoupil na politickou půdu“.

Těmito slovy reagoval Bugár na prezidentovo veto novely zákona o jednacím řádu slovenského parlamentu, Národní rady. Ve svém zdůvodnění dal Kiska vládní koalici lekci z pravidel demokracie. To, že jsou tato pravidla Směru a SNS značně vzdálená, není nic nového. Ale že prezident musí o demokracii poučovat také Bugára a ostatní poslance strany Most-Híd a že za to od Bugára schytá kritiku, vypovídá o mnohém.

Koalice se snažila veřejnosti tvrdit, že v případě zmíněné novely zákona jde o větší kulturu chování poslanců při jednání parlamentu. Jenže pochybnost, kterou ohledně novely vznesl prezident Kiska, je namístě. Tedy „zda je vůbec možné efektivně nařídit prostřednictvím procesní právní normy to, co se přirozeně považuje za věc dobrých mravů a základní slušnosti zvolených politických reprezentantů“.

Pointa prezidentova veta je však mnohem hlubší a zásadnější. Prezident totiž ze způsobu přijímání tohoto zákona vyvodil závěr, že cílem novely je ztížit činnost parlamentní opozice. Dodal, že takový účel zákona není přípustný.

Andrej Kiska využil příležitosti a svých pravomocí, aby připomenul koalici i některé skutečnosti, jež považuje z její strany za porušení demokratických standardů a které jsou podle něj v praktickém rozporu s parlamentní formou vlády na Slovensku.

Rizikový faktor

Prezident Kiska se podle průzkumů těší vysoké podpoře veřejnosti. Pro koalici tudíž představuje značný rizikový faktor. I když vyvrátil všechny spekulace o svém možném vstupu do stranické politiky, mají vládní strany stále velkou obavu z jeho opětovné kandidatury (ta se ovšem po oznámení, že manželé Kiskovi čekají přírůstek do rodiny, nezdá moc reálná) a rovněž z možnosti, že se před parlamentními volbami svou autoritou postaví za změnu. Koalice ho tak bude nejspíš pravidelně atakovat a zasévat v běžných voličích zrnka pochybnosti.

Andrej Kiska není žádným lidskoprávním svatouškem ani nevysedává v bratislavské kavárně. S jeho názory nemusejí všichni souhlasit. Každopádně ale vrátil prezidentskému úřadu důstojnost a prestiž. Voláním po slušnosti a odsuzováním nenávisti se opakovaně projevuje jako státník a prokazuje cit pro rozpoznání nebezpečných trendů.

Právě nyní mají tyto Kiskovy postoje mimořádnou důležitost. Ne proto, že by garantovaly změnu, ale proto, že nastavují zrcadlo a volají po slušnější a odpovědnější politice.

(Demokratický střed 2/2017)

pošli na vybrali.sme.sk
Print Friendly
Marián Balázs